Jediný, co naše matky a babičky ještě rozpláče, jsou – kromě cibule – všechny ubohý seriály. “Víš, holky těžší to maj,” zpívaly si zamlada u ohně a ve čtyřicíti jim slova tohohle šlágru dokazuje tvrdá realita rodiny: spratci, co napřed jenom řvou a pak vyrostou a chcou prachy, a jedinou oporou jí má být chlap, co přesně před tímhle utíká do hospody. Chvilka klidu, kdy je starej na pivu a děcka na lítačce nebo taky na pivu, se ale rozplyne mezi praním prádla, lítostí nad vlastním životem a vařením večeře. Seriály tak hrajou roli posledního ostrova emocí v moři cynismu, ve kterým by se jinak nepochopený samice utopily, stejně jako se jejich chlapi utopí časem v chlastu.

Zástupy zničených nebo senilních hospodyň, který většinou zároveň vládnou nuznýmu rodinnýmu rozpočtu, je potřeba  pomocí televizní obrazovky kvalitně zmasírovat. Product placement je tak nápadnej, že staví seroše na roveň reklamám, obojí jsou ovšem zdrojem kýženejch impulzů pro unavený změklý mozky. Obě mediální entity totiž vytváří stejný retardovaný štáby lůzrů, kteří měli kdysi možná nějaký ambice, teď už jen dělají odpolední program aka jednolitou řeku obrázků z pohádkovýho umakratově plastovýho světa pojebané české banální pohodové podprůměrnosti.

Nejhorší na tom je, že generace rodičů a prarodičů díky svým televizním maratonům nakonec uvěří tomu, jak krásný a snadný je dneska žít. S nechápavým výrazem, proč ještě nestavíte barák, když už máte vysokou hotovou,  vysvětlujou, jak složitě se za komunistů sháněly kachličky a oč to má dnešní generace jednodušší. Seriály tak plní přesně opačnou roli než uvolnění po šichtě. Přes milion utahaných matek každej večer vypíná televizi s pocitem, že se někde musela stát chyba, když nemají tak pěknej obývák jako ta paní, co přece má v serošu ještě horší job než ona. Svýho stejně unavenýho muže vnímá jako neschopnýho chlapa, co je zoufale neromantickej, a je nasraná, že děcka nedokážou naplnit jeden z amerických snů, co viděla v bedně. Z druhýho kanálu na ni útočí kuchař, co vaří ze surovin, který puťka nedokáže ani najít na Wikipedii, a tak radši přepne zase na reklamy, který ji ukonejší jednoduchým řešením.

Seriály, který nabízí pohádkovej svět, kde jsou největším problémem milenecký peripetie, jde prakticky dělit jen na ty, co to servírujou rovnou, a na ty, co to servírujou skrytě. Ulice, která v počátcích měla ambice reflektovat i rasový předsudky s vietnamskou školačkou nebo situaci chudýho Ukrajince na hnusné ubytovně, nakonec servíruje nuzným divačkám pražskou kadeřnici, co si se svým platem koupí moderně zařízený 2+1 někde na Vinohradech. Reklamy se svým ideálním světem už jsou taky moc provařený, dneska nejlíp fungují do serošů vetkaný upoutávky na výhodný kontokorenty.

V reklamách na syntetickej margarín se natřásaj bělozubý modelky a žonglujou k tomu biorajčatama a štrycnou chleba za kilo, aby ukázaly, že právě tahle roztírací nažloutlá hmota udělá z vaší snídaně královskou tabuli. Někdo na tuhle manipulaci s lidskejma pocitama nadává, ale každá pracující ženská, co chodí po práci do Lídlu, ví, že je to jenom reklama. Seroše jsou větší HC. Sestřička z Ordinace se třema krásnýma dětma nezná ve svým životě jedinej neřešitelnej problém. Když si dorůžova vyspaná dělá k toastu pomerančovej fresh džus, reálná zdravotní sestra od Sv. Anny u bedny si během sledování seriálu, kterej má být i o ní, jen matně vzpomene, jak během dvanáctihodinový směny ošetřovala proleženiny až za ušima posranýmu ležákovi, a taky na to, že hned po skončení bude muset na kutě, protože ráno ještě musí před šichtou namazat svýmu dislektickýmu děcku rohlík ke svačině a sobě nachystat na oběd oschlej šopák, co manžel včera nedojedl.

Česká televize trapně předstírá kvalitní konkurenci levný komerci. V seriálech jako Vyprávěj lifruje tytéž citový dramata, jenom zabalený do dobových reálií. Snaží se tak zpětně vnutit lidem vzorek dokonalý rodiny, kde mají všichni vysokou, pracují v České televizi nebo Státním plánovacím ústavu, a kdyby je netížil socík, měli by se jako prasata v žitě. Nějakej ten chartista čouhá z kapsy každé rodině, žejo. „To je ale hajzlík,“ práskne svou nejhorší nadávku na adresu zápornýho hrdiny, příslušníka STB, babča, která jinak poctivě volí komunisty. V Praze jako v Adamově, na dějiny v historickým seriálu nasrat. Stejní herci, stejnej vysílací čas a žádná zbytečná snaha o kumšt, nakonec i rejža platí hypotéku, takže vo co de.

Kde jsou ty časy, kdy komunisti dělali absurdní reklamy na pití mlíka nebo existenci plodu Meloun, aby ukojili touhu lidovýho Lidu po reklamách, který viděli na západě. Nebo přebujelý devadesátkový reklamy ve státě, co právě objevil kapitalismus, ty co se tak dobře Čtvrtníčkovi parodovaly a sehrály svou roli v nejedné táborové scénce. Dostáváme se tudíž k poznání, že starý reklamy jsou aspoň srandovní, zatímco starý seriály jsou jen směšný. Jedinej pokrok dnešních serošů je v tom, že jsou výsostně trapný, protože realitu odráží snad ještě míň než cenzurovaný normalistický srance. Ví to i moje babička.