“Víš, co s manželkou děláme nejradši?” vyhrkne ze sebe ženáč, kterému se v očích leskne právě dopitý střik deci deci. Do té doby družný kámoš se najednou začne kroutit na židli a nervózně listovat nápojákem. “Vždycky když v jedenáct v noci konečně malej usne… tak jdeme vedle…” Kumpán se už téměř dotýká nosem sekce horké nápoje. “…a tam strašně žerem!”

Zatímco instagramy celebrit jsou přeplněné fotkami mimin ve sponzorovaných dupačkách doplněnými lobotomicko-filosofickými popiskami o tom, jak nově nabyté rodičovství umožnilo fotbalistovi či moderátorce počasí poznat své skutečné já, všichni ostatní rodiče, těmito příspěvky rezignovaně brouzdají a čekají až skončí den.

Moment početí či nejpozději porodu byl vždy přirozeně brán jako přechod mezi živelnou dovádivostí a vegetativním stavem, během nějž se člověk hypnotizován beznadějnou inkompetencí sebe i svých dětí zmůže už jen na dvě věci: žraní a pasivní agresi.

“Komu říkáš vole, ty vole!” hrotí dva pupkáči v dětském brouzdališti spor o to, které z jejich batolat v nafukovacích rukávcích má přednostní právo na zelenou plastovou konev. K bitce však nedochází, veškerá energie je na straně mladé generace. “Nebij chlapečka,” vypouští neslyšně ze rtů další otec, zatímco skelným pohledem ubíhá kamsi daleko za rvačku harantů odehrávající se třicet centimetrů od něj.

Komu je zatěžko strávit zákonem stanovenou dobu péče o dítě žraním a nadáváním, pouští se do marného boje jménem “Aktivní trávení volného času.” Bohužel rodičovstvím otupené kognitivní schopnosti nastavují imaginaci jasné mantinely mezi zoo, plavákem, hradem a dětským koutkem. Ten největší stojí v nákupní zóně Čestlice u Prahy.

V polích mezi servisním centrem kamionů a Hornbachem svítí vesele pomalovaná tovární hala s “Největší dětskou prolézačkou v Evropě” a “kávou pro dospělého.” Uvnitř to ale až příliš nápadně připomíná Bazooko’s Circus ze Strachu a hnusu v Las Vegas. Neony, šílení plastoví klauni, blikající a točící se předměty. Vzhledem to je napůl nonstop bar a napůl kasino, atmosférou openspace. Kdo si připlatí, může střílet rotačákem obří tarantule. To je tak nějak strop imaginace všech rodičů.

Ti dosáhli stropu i ve svých životech. Občas je sice ještě na někom vidět odlesk minulosti jako rapový tričko lehce poblitý mlíkem či nezkrotitelná mýtická zvířata vytetovaná na předloktích. Jinak ale nápadně dominují muži s dmoucími se ňadry a love handles přetékajícími přes džíny a ženy s oteklými břichy a zadky. Svědectví blahobytu ve střední Evropě neboli stresu v práci a plné ledničce doma. Být to v americkým filmu, ani jeden z nich by neprošel castingem do rozmazanýho davu na pozadí.

Soudě podle držení těla, jsou poslední, kdo ještě bojují, Číňani. Posedávají v drahých kožených polobotkách a převalují na jazyku víno nebo vybíhají se zrcadlovkami a testují ideální ohniskovou vzdálenost na dceruškách dovádějících v balónkovém bazénu.

Kdo je zvyklý během trávení času s rodinou utíkat v myšlenkách na šťastný ostrov, tady mu to bzukot hlasů a elektroniky nedovolí. Nezbývá než hrát osvědčenou mentální hru všech dětských koutků “Kdo z nás je tady pedofil.” Nejvíc na ráně se ocitá neduživý podivín postávající v zóně Do tří let.

Zatímco ženy usrkávají latté na autopilota, muži vybíjejí svou celotýdenní frustraci u hracích automatů a mlátí palicemi do hlav vyskakující plastové žáby. Ne náhodou to je nejoblíbenější atrakce pro všechny rodiče od vzniku prvního zábavního parku na světě.

Po chvíli radovánek je rodičům i dětem jasný, že nezbývá než žrát. Tříletý syn se cpe hranolkama a znuděně těká po neonovém industriálním prostoru a několika televizích zavěšených u stropu. “Seš dement, tati,” uzavírá svou úvahu a oba si jdou do skříňky pro boty.