Všichni to chcem. Hovno muset. Celý dlouhý dny se otáčet v propocený peřině a u toho dělat kulový a válet si šunky. Koukat na televizi a fyzicky cítit přítomnost nudy. Dělat piču celej den, dokud to jde. Bohužel jediný povolání, který doopravdy zajišťuje slast neomezenýho nicnedělání, se jmenuje rentiér. A to tak nějak z principu nemůže dělat každej. Kdo by v tý televizi dělal, když by nemusel do práce?

Nebavíme se o rentiérství, který umožňuje vydržovat si harém a garáž se sbírkou Ferarri a vyžaduje starat se o majetek, ale o skromným rentiérství, který umožňuje vydržovat si maximálně závislost na měkčích drogách a umožňuje se nestarat vůbec o nic. Flákači totiž nejsou ambicióźní a to ani ve svých tajných snech. “Mně by stačily tři byty,” svěřuje se v hospodě skoro-režisér a notorický student uměleckých škol. “Víc ne,” přiznává skromně. “Co bys dělal?” probouzí v barmanovi zvědavost. “Nic, co? Já taky ne,” odpovídá si sám.

Rentiérství dělá život o dost romantičtějším, protože v něm konečně nejde o lowe. V Brně by byli divadelníci schopní udělat inscenaci Romeo a Julie ze Zelňáku, ale do Romea a Julie na učňáku by nešel nikdo. I punkový upití se k smrti nebo hippie session plná bubínků, sexu a fire show se líp provozuje s penězma za prdelí. „Jak se chcete upíjet k smrti, když musíte ráno do práce?“ napsal nám kdosi na fb Priglu do zpráv. “Blbě,” odpověděli jsme.

Brněnští zápaďáci aneb jazykoví rentiéři 

V Česku žijící lektoři jazyků ze západu jsou o poznání línější, než je běžný učitelský průměr. Jejich živobytí připomíná princip renty – v zásadě žijou jenom z toho, že se narodili jinde než v zemi, kde se nemluví anglicky. Jediný, co musí, je někam přijít a s někým mluvit. Jakkoli můžem obdivovat jejich touhu neposunout se v životě nikam, občas vás takovej člověk nasere. Třeba, když  vaše „lektorka“, zkrachovalá úřednice ze skladu ve Swindonu,sama gramatiku moc nezvládá, a akorát doufá, že ji trochu zabavíte, než uplyne zaplacená třičtvrtěhoďka.

„Od chvíle, kdy mě rodiče vysvětlili, co to je rentiér, nechci být nic jinýho,“ vyprávěl mi nedávno v Brně žijící frantík perfektní češtinou. „Ve stejné době, kdy jsem objevil princip rentiérství, jsem se dozvěděl i o anarchismu. To se mi zdálo taky zajímavý, ale rentiérství nad anarchismem u mě vždycky vedlo,“ říká člověk, který o sobě tvrdí, že má kromě talentu na jazyky a na balení holek ve svým harddisku i spoustu originální hudby a scénářů k filmovým povídkám.

„Rád bych házel na demoškách molotovy, fakt jo, ale mám starost o prachy.“ vysvětluje celkem logicky přistěhovalec, jehož jediná důkladná práce spočívá v tom vypadat ve dvaceti na třicet a občas se ráno osprchovat, aby mohl učit i chlápky na seniorských manažerských pozicích. Každopádně čeština – jakkoli vám učitelé vykládali, že to je nejhezčí jazyk na světě – je v tomto ohledu úplně na hovno.

Studenti aneb Krátký štěstí s kontokorentem

Jiný kamarád přitáhl do Brna z Hodonínska nebo jiný rurální prdele. Vysoká je fajn, studovat se dá kdejaká pičovina, ale to, co je na tom všem doopravdy přitažlivý, je nicnedělání. To věděl on i já. Poctivě vydřený čtyři litry, co mu posílaly rodiče, stačily akorát na koleje a na jídlo v menze. A tak si půjčil v bance.

Kdo chce vstávat každej den s kocovinou a díky ní si naplno vychutnávat fakt, že nemusí přes den dělat vůbec nic, totiž rychle zjistí, že potřebuje prachy. Ne nějak moc, ale zase trochu víc, než jsou schopní poskytnout rodiče z hnusnýho paneláku na maloměstě. Potřebujete aspoň tolik, kolik mají děcka z hnusnýho rodinnýho domku v brněnským satelitu.

Na čas to vždycky vyřeší kontokorent. To je dar od bankéřů, umožňující sockám na školách žít tři měsíce jako by byli jejich děti. Konťáků se dá pořídit i víc v různých bankách. Díky nim nastává krátký blaho, ve kterým se mění chudý student na rentiéra, který snídá pivo v poobědovým čase a holduje večírkům, aniž by ztrácel čas na brigádě v Tescu. Pak se to ještě dá zopakovat na rok díky Erasmu – a tím jízda končí.

Přichází realita, vždycky časem přijde… 

Ne každej má koule na to vyhlásit osobní bankrot, bydlet u kámošů a brát si peníze z výkopu načerno v keši. Ze systému podělanej eunuch v nás je krutý a pedantský. Ať už se zaboříme během mladosti do libovolně velkýho průseru, tak nějak neheroicky ho časem začneme řešit. Necítíme to přitom jako výhru nad nedospělým já, ale spíš prohru s institucema a strachem z vyhnanství.

“Dřív jsem cenil srát na věci,” vykládá u piva majitel dvou telefonů a poctivý plátce účtů. “A teď?” ptám se. “Teď už ne,” odpovídá smutně, “teď cenim zařizovat věci.” Díky týhle postmladický rezignaci žijem v systému, kterej funguje a umožňuje si bez potíží koupit ráno rohlíky a večer se ožrat.

Za vlaky jezdící takřka na čas, exekutorský kanceláře pracující přesně jak hodinky, celorepublikovou distribuci novin a další výdobytky naší doby ale vděčíme nejen posranosti těch, kteří to zařizujou, ale i starý dobrý lidský debilitě těch, kteří nikdy nepomysleli na sladký život dělání hovna. Existují totiž party, který odmítají myšlenky na rentiérství v zárodku. Jedná se o častokrát navýsost spokojený blbečky a proto je ve výčtu nemůžeme opomenout.

Odmítání renty, část první: Na výkon orientovaní chudí idioti

Občas se mezi chudýma kriplama narodí ubožák, co uvěří tomu, že se může vymanit ze své kasty. Dcera zdravotní sestry je vedená k pořádnosti a píli a chce ve svým životě „něco dokázat“, posunout rodinnou laťku zas o stupínek výš. Těžko říct, jak se to stalo, ale „něco dokázat“ obvykle znamená strávit život ve stresu a v kanceláři.

Chudí lidi s chutí po kariéře kdysi na základce uvěřili učitelkám, že okraje v sešitu a nošení třídní knihy k něčemu povede. Být pilnej idiot znamená, že je dotyčnej člověk postiženej pilnou idiocií, a nic jinýho. Píle z něj oproti línýmu idotovi nedělá menšího idiota. Samozřejmě z pilných idiotů jsou ti nejlepší asistenti asistenta, jaký si dovedete představit a vděčný matro pro redaktory podnikových časopisů, tím to ale končí.

Člověk nemusí vystudovat bioinformatiku, aby zjistil, že z idiota nikdy rentiér nebude. Pilní idioti ale po rentě touží jen v koutku duše. Jejich hrdost na vlastní píli by se s bezpracným příjmem rozpadla jako domeček z karet. Kdyby prachy nějakým zázrakem třeba zdědili, pravděpodobně by chcípli na infarkt během nakupovacího tahu.

Odmítání renty, část druhá: Vymazaní poloprominenti

Ještě horší než karikatury kariéristů z vesnických základek jsou ti z městských výběrových jazykových tříd. Jejich rodiče jsou zubaři a projektanti a společenská významnost jejich dětí nabývá od nástupu do školky s rodilým mluvčím až náboženských rozměrů.

Zatímco pro idioty nižších tříd, kteří se staženýma půlkama putujou do nižší střední, je flákání, alkoholismus a drogy největší nepřítel, jehož je potřeba na hlavu porazit, poloprominenti už s tímto spojený flákání ani neznají. Práce a společenská úloha není něco, čeho se zoufale a naivně snaží dosahovat, ale to jediný, co znají.

Kariéra je od základky neotřesitelně nastavena, výběr partnera zúžen na pásmo ročního příjmu 20-50 tisíc Euro, standard bydlení a typ automobilu přirozeně rozplánován na jednotlivá životní období a odpovídá rostoucí velikosti rodiny. Koníčky jsou střídmý a rozvíjející, důchod zajištěný a celý tento vesmír je posvěcen a zasloužen prací. Jediným myslitelným rentiérstvím je tak pro poloprominenty solidní důchod, který na rozdíl od flákačů a chudých idiotů skutečně budou mít.