„Od šestnácti bys měl s rodičema komunikovat jen skrz finanční konto,“ říkával nejchytřejší spolužák na gymplu, kterej pak udělal elitní školu a stal se profesionálním ekonomem. Měl tenkrát ve svých raných ekonomických rozvahách pravdu.

Jednosměrné finanční operace z peněženek a kont rodičů směrem k jejich dospívající pýše mají svoji specifickou dynamiku. Zatímco pomoc třetím zemím způsobuje závislost příjemce na dárci, kvůli který si chudý země musí do všeho nechat kecat, v tomto případě je to naopak. S každou další tisícovkou získává navrch potomek nad rodičem.

Rodiče obvykle nemají moc peněz a snaží se jejich nedostatek kompenzovat předáváním mouder, které podle jejich mínění pomůžou v džungli současného světa.

Do osmnácti, nebo do maturity je dávání peněz samozřejmostí, u některých užitečných profesí, jako jsou doktoři, se tahle samozřejmost protáhne až do konce vejšky. Ošemetná a zároveň delikátní začíná být tato kukaččí strategie u děcek, jejichž obory zdaleka nevyžadují nonstop studium ani zvláštní přípravu. Ještě větší kumšt je tahání prachů z rodičů poté, co se vám ve vousech začnou objevovat první stříbrné nitky a hlásíte se na osmého bakaláře.

Vyšší cíle

Pro soustavné ojebávání rodičů je potřeba klást důraz na nemateriální hodnoty. Příběh jejich celoživotní tvrdé dřiny se jim musí odvykládat tak, aby pochopili, že teprve teď mají možnost svoje peníze narvat do toho nejlepšího, co existuje: do kultivace společnosti. Samozřejmě skrze vás. Můžete jim slíbit, že časem nějakým způsobem přerozdělíte svoji vlastní kultivovanost i mezi další členy společnosti, ale v tom rozhodně není pointa.

Důležité je donutit rodiče, aby se před váma styděli. Za svůj malý kulturní rozhled, za nedostatečnou uvědomělost ve všem co dělají, za malou zcestovalost a podobně. Například je donuťte, aby vám zasponzorovali studium v zahraničí a pak jim donekonečna otloukejte o hlavu, že jezdí akorát na chatu a do Chorvatska pod stan.

Avšak pozor, v rychlém vracení dluhu společnosti a její slibované kultivaci není potřeba spěchat. Opravdový vzdělání je běh na dlouhou trať. Kdo udělá tu chybu, že dostudoval v řádný době za krátkých pět let, musí rodičům vysvětlit, že se mu teprve otevřely obzory velkého světa umění. Není nic lepšího než po dokončení divadelní vědy začít studovat vědu filmovou.

Postupně rodičům naznačte že vaším cílem je být vzdělancem – tato profese fakticky nemá žádné výstupy, čili se nedá moc dobře zjistit, že kromě Tumblru a Pinterestu ničemu nerozumíte.

Vítězí střední třída

Peníze se těžko tahají z opravdu bohatých rodičů. Tihle lidi bývají zaměření na výkon a myslí ekonomicky, chtějí aby se jim investice do dětí vrátila viditelněji, než kavánsky rozumujícím spratkem. Bohatí rodiče jsou svým dětem kariéru schopní zařídit sami. Navíc jejich rady – jako například, který bengo podmáznout a dostat co nejmenší trest za řízení v opilosti – můžou být čas od času doopravdy užitečný.

Chudí rodiče ze středního Slovenska, kteří za dva obědy vydají to, co jejich synek v café Podnebí za presso, taky nejsou úplně ideální k dlouhodobé výživě. Celoživotně manuálně pracující většinou trpí utkvělou představou o tom, že chleba není zadarmo a je potřeba kvůli tomu, aby se člověk najedl i něco dělat. Navíc nechat se vydržovat lidmi, kteří posílají jako podporu půlku svýho společnýho příjmu, chce přece jenom trošku koule a ve třiceti to dávají jen hodně vyškolení matadoři. Jakkoli je snídaně v čase večeře tou nejchutnější.

Děti z vyšších středních tříd protentokrát vítězí na celé čáře a berou jackpot. Rodičům, kteří vyrostli za normalizace, se dá celkem snadno vysmívat za jejich vkus. Velké byty, které svým dětem kupují opravdu bohatí rodiče ani nejsou vhodný pro image rozervance. Těm postačí mala garsonka v podkroví starého domu, kterou rodiče horko těžko splatili a kam dotovaný bohém tahá (byť často jen ve svých představách) uměním a ležérností fascinované studentky.

Jde to i bez školy

Vyhodili vás ze školy? Nevadí. Tahat z rodičů prachy můžete dál. Zaprvé, do školy se dá vždycky vrátit i za cenu toho, že budete chvíli dělat holandštinu nebo ukrajinštinu. Rodiče taky nemusí o všem vědět a nějakou dobu se dá studium úspěšně předstírat. Navíc to, že jeden obor nebyl dost dobrej, neznamená, že se okamžitě nemůžete vydat studovat další, který lépe odpovídá vašemu potenciálu a potřebám.

Opravdu autentický vzdělanec nebo umělec navíc školu nepotřebuje. Může se vzdělávat sám a do psaní milostné poezie a experimentálních divadelních her učitelé jen zbytečně kafraj. To všechno se ale ostře vylučuje s prací. Tahání paleťáku po skladu ještě z nikoho opravdu přínosnou osobnost neudělalo. Začínajícímu umělci stačí přesvědčit o svém umění jednoho jediného člověka na světě: vlastní zazobanou matinku. Pak má na celý život vyhráno.