Jsem maloměstská krysa. A jako každá taková krysa toužím zmizet pryč ze svého maloměsta. Ať mi žádná jiná krysa netvrdí, že ona své malebné „cosi“, bez jakékoliv možnosti seberealizace opustit nechce nebo nechtěla. Minimálně jednou v životě na to každý uvědomělý mladý krysák pomyslí a ačkoliv svou touhu třeba ani nevyřkne nahlas, ve skrytu duše netouží po ničem jiném.

I já se před časem začal ošívat ve svém koutku světa, který se krčí na úpatí malého pseudopohoří. Lidé? Ti jsou tu velmi podobní. Každý, včetně nejstarší generace pouličních čoklů, zde žije z vlastního příběhu, jak se sem dostal a proč je tak strašně důležité, aby tu byl. Samozřejmě mám také svůj krysí příběh, který vysvětluje, proč mě mí rodičové chtěli vychovat zrovna zde, ale to je teď vedlejší.

Mladá krysa chce do víru velkoměsta. Praha? Na mě pro začátek příliš světaznalé, jakoby konečné řešení. Z Prahy buď do světa nebo zpět na vesnici. Hledám město, které svou pověstí a odérem přímo vyjádří, proč jsem se odstěhoval právě tam. Volba padá na Brno. S brněnskými přáteli z dětství už se dávno nestýkám, a proto je možné, že jsou mé představy o tamním životě jemně zkreslené, přestože věřím, že nikoliv.

Vidím  Brno jako město bohémů a vychlastaných bardů, co se plahočí ulicemi s odřenými mošnami, s knihami v podpaží a nenosí nic jiného než pláště a kabáty depresivních barev až ke kotníkům, ze zásady. Všichni kouřej cigára a krystalické látky a když není na ně, kafe s rumem ubalený do absinthu na stojáka v baru, který nepochopíš pro jeho nenucenou atmosféru a absenci obsluhy.

Všichni čtou noviny. Každý druhý vydává svoje a všichni do nich přispívají. Na ulicích se denně pořádají výstavy a živě se debatuje. Všichni nosí kolem krku ledabyle pohozenou šálu a za flašku vodky a plato neurolu ti kdokoliv napíše román na míru, bestseller, za jedno odpoledne.

V okrajových částech města potkáš týpky, kteří při hrozícím střetu s kolemjdoucím, tebou, neví, zda tě majznout cihlou po hlavě pro kus žvance, nebo ti promluvit do duše slovy protřelého psychoanalytika vystudovaného na prestižní univerzitě, čímž ti objasní smysl života a význam vesmíru v několika jednoduchých souvětích, nebo ještě lépe, beze slov.

Všichni studují a pokud je někdo náhodou profesor, dochází jako student na přednášky svých kolegů, nebo ještě lépe, na ty svoje. Drogy jsou tam účinnější a zvířata spí s lidmi i s jinými zvířaty. Brněnské barvy jsou pestřejší, šeď mnohem šedivější a zevl je tam hrozná dřina. Nezbývá, než makat na sebe a pokud někoho zaměstnáš, jsi jeho podřízený. Dost.

Po dlouhotrvajícím přemítání jsem nakonec stejně usoudil, že pro plynutí svého jsoucna potřebuju něco jako počáteční špínu a proto zvítězila: Ostrava mladá, špinavá! Sláva vítězům, čest poraženým. Brno nezavrhuji. I díky redaktorům Priglu (kreténi ještě nevymřeli) jsem do budoucna rozhodnut, že Brno svým působením, ve svém aktuálním krátkém životě, jisto jistě poctím. Děkuji.

Autor: Mladý Varan, původně zasláno pod názvem Jak jsem chtěl být z Brna