Tohle je příběh člověka, kterej si to uměl zařídit. Z revizora kotlů adamovské strojírny a vzorného člena strany, jehož hlavní ideovou náplní byl ping pong a rekreace ROH, se po revoluci vyklubal recepční jednoho z místních hotelů.

Na rozdíl od svých vrstevníků, kteří přechod z pohody komunismu do šílenství kapitalismu nezvládli a skončili u matů a chlastu, našel Drahoš uplatnění. Pro něj a další tisíce rezidentů i zahraničních turistů se Adamov stal útočištěm před revolucemi dvacátého století.

Prigl: Jak ses vlastně k téhle práci dostal?
Drahoš: To se prostě stane. Musím ale říct, že mě při výběru zaměstnání dost inspirovala životní pohoda ROH, na kterou jsem byl do té doby zvyklý.

Může se vůbec hotelový průmysl v tomhle městě uživit?
Nemůžeš to brát jenom jako hotel. Za čtyři litry měsíčně tu lidi regulérně bydlí, takže pro spoustu z nich je to spíš činžák. Já sám jsem tady začínal po svatbě. Bylo to takový startovní bydlení. S manželkou jsme spali na posteli a náš nejstarší syn ve vysunuté přihrádce od stolu.

A kdo tady nejčastěji bydlí?
Většinou rusky mluvící. Můžeš je potkat na schodech. Dolů se totiž dostanou, ale při návratu z hospody už to častokrát nahoru nezvládnou.

Pojí se s tím nějaký problémy?
Hnedka vedle recepce máme nástěnku s nadpisem „Nepovolit vstup.“ Můžeš si všimnout, že jsou na ní hlavně cizojazyčná jména. Jedná se hlavně o ty, kteří nezaplatili nebo se opili až tak, že něco rozbili.

Všiml jsem si, že recepce slouží i jako obchod. Máš tady kartáček na zuby, výběr ze dvou zubních past…
No, obojí je už dost zaprášený, jak vidíš. Nejvíc jdou na odbyt cigarety a vodka. Tohle okýnko je vlastně jediným non-stopem v Adamově. Nicméně každá recepce má svou zvláštní moc.

Takže ti sem chodí lidi jako do obchodu?
V období Vánoc byla největší tržba na vodku. Většinou chodili nezletilí, kteří kupovali dvě láhve vodky a dvě krabičky cigaret. Měli přitom tak velké bankovky, že je museli chodit rozměňovat buhví kam.

A jak se tady cítíš ty?
Jak už jsem říkal, je to tady takový rodinný. Všichni se znají jménem a tykají si. Když se třeba objevil na nástěnce „Nepovolit vstup“ jeden zdejší oblíbenej pán, všichni se seběhli a začali to řešit. Nakonec se ukázalo, že se neválel dva dny na schodech, protože byl ožralej, ale protože měl regulérní infarkt.