Pravda vítězí a kurevsky bolí. Spolu s komoušema z kanclů a fábrů zmizely popelníky a z šuplíků se vypařily láhve tvrdýho. Do piči šla i benevolence k ožralosti při výkonu pracovních povinností. Antidepresiva ztratily konkurenci. 

I kartářky a čistitelé čaker prohrávají s veselejma pilulema boj o zákazníky. Než se člověk odháčkuje, pročistí, posvětí, přijde o hodinu drahocennýho času, během kterýho mohl vymyslet dva nový statusy na firemní Facebook nebo obvolat deset potenciálních klientů. Zato antidéčka se dají žrát ve výtahu, v káře než naskočí zelená, nebo během sraní na podnikovým hajzlíku.

Orgie výkonnosti

Když jde všechno do prdele, je dobrý se nějak rozptýlit. Barbaři před branama Říma přivedli patricije od ideje Světového míru k ideji ještě si naposled před smrtí pořádně zapíchat. Dneska pohled na ekologickou katastrofu přivádí manažery na ideu ještě si posledních pár let pořádně zamakat.

Mít každý den čistý stůl je svého druhu rozkoš přinášející pocit naplnění. Ale bohužel nikdy se při pohledu na odškrtané úkoly v ToDo aplikaci do mozku nevyplaví tolik serotoninu, jako po několikadenních orgiích s exotickýma otrokyněma. Pomůže Rivotril, porno a příručky o boji s prokrastinací. Ale hlavně ten Rivotril.

Cool nihilismus posledních Římanů, kteří si po silném víně prořízli ve vaně se svou oblíbenou konkubínou tepny, nemá na sklonku naší civilizace prostor. HR oddělení po celém světě vyžadují od pracovníků nejen poslušnost, ale i nadšení. Když přijde zpráva, že firma přechází na efektivnější účetní systém, jsou všichni na patře euforičtí jak v Dovolené s Andělem. Díky Benzedrinu.

Šiřitelé útěšné zfetovanosti

“Stojí to za to,” šeptá nasládle neúspěšná herecká buzna na Lexaurinu do majku – už popátý. Kreativní ředitel na Klonopinu furt není spokojenej. „Lidi to musí pohladit, víš, co si za celej den prožili?“ snaží se lidským příběhem motivovat zadluženýho učitele dramatický výchovy. Toho těší jen to, že se jeho hlas ponese po všech Albertech od Těšína po Znojmo. A těší ho i Lexaurin..

Lidi si kdysi mohli oprávněně myslet, že stratégové konzumního šílenství jsou pokrytečtí géniové, kteří se vystreslejm ubožákům s nadhledem smějou a berou za to velký prachy. Možná kdysi. Dneska jsou mrdky mediálních továren ještě vystreslejší depkaři, než ti, který přesvědčujou, že pudink v prášku stmelí každou rodinu.

Stojí to za to, ty nevděčná pičo!

Veselé barvy, medové hlasy a útěšné melodie jsou naředěným koktejlem lexíku, valia a xanaxu jejich tvůrců. Reklamy, spoty a slevové letáky vytvořené na antidepresivech předávají svůj sedativní účinek pracujícím masám.

Chudák, co má v nohách deset hodin chození po skladu, v palici nasráno z toho, jak už dvacet let vstává v pět ráno a do prstů ho řežou dvě plný igelitky, by si mohl myslet, že snad tenhle život ani nestojí za to žít. Omyl! Ona totiž „klobása vinná, sto gramů, dvacet devět devadesát, Albert, stojí to za to!“

Supermarkety jsou záchrannou dávkou antidepresiv, díky které našinec najde morální síly se doplazit z práce domů. A zdaleka nejde jen o stabilizaci curku v krvi, když se nákupem obložený pracant může v průvanu na zastávce zakousnout do snickersky. Jde o poselství.

Smysluplnost životu dodávají všechny markety v různých odstínech. Penny třeba vlastenecky koučingovým: “Nakupujte hezky česky.” V Globusu zase markeťáci bitvu s všeobecnou depresí berou realisticky a spolu se svými zákazníky ustupují do předem připravených pozic v obří krabici obklopené hektary parkoviště. “Tady je svět ještě v pořádku,” svádí utěšitelé masu pracujících ke konzumnímu defétismu. Všichni víme, že nic normálnějšího než nakupování nás po zbytek života už nečeká.

Váš svět je epický

Když se člověk v sedm večer konečně zavře v bytě, zjistí, že až do usnutí jsou karty rozdaný jen mezi ním a klobásou vinnou. Místo satisfakce nasycenými tuky přichází úzkostná panika při televizních zprávách. Točící se zlatej glóbus dává jasně najevo, že tenhle náš svět není banální a ubijející ale epickej a kurevsky děsivej.

Načesanej zmrd chodí před kamerou po prázdným poli a říká, že tudy by mohlo dovalit libovolný množství islámskejch hajzlů. Na poli totiž není žádnej plot. Hudba v podkresu reportáže o chlápkovi, kterýmu vlak ujel obě nohy, o ženský, která přišla o děti, a o domě, ve kterým shořely celoživotní úspory, dává divákovi s pootevřenou hubou pocítit svět s dramatičností Pána Prstenů. Čiré Zlo horší než Sauron obchází na silnicích, na parkovištích a občas vleze i do baráku.

Nasycený tuky, chlast a Ordinace mají pak co dělat, aby rozpustily vzniklou depku. Mediální mrdky v telce mezitím díky koksu slastně zapomínají na to, co by se s něma stalo, kdyby na jejich sračku nečumělo tenhle večer dost lidí. Děsit vystreslý fachery a vzbuzovat obdiv těch, kterýma pohrdají, je jediná představitelná náplň práce. Nezbývá než ráno zobnout pár bobulí a už bez stresu jít natočit ještě větší shit než včera.    

♪♪ Ten bere to a ten zas tohle ♪♪

Moderní dělba zfetovanosti určuje, kdo v pracovním kolektivu bude brát antidepresiva a kdo regulérní drogy podle toho, jak moc je potřeba utlumit ambice nebo nahajpovat prodejní dovednosti. Společnýma silama pak všichni táhnou za jeden společnej provaz. Co je na jeho konci uživatele moderní chemky nemusí vůbec zajímat. Spokojení budou všichni v každým případě.