Je Štědrý večer. Mladý feťák se po sedmidenním tahu beze spánku snaží dostat do kavárny za holkou, kterou měl kdysi rád. Naprosto nezvládá chovat se normálně a tak ho pořád dokola vyhazují ven. V hlavě má jen vzpomínku na svou starou lásku. Smutný ožralý kriminálník se v záplavě citů – kvůli soudnímu zákazu neuvidí dceru ani na Štědrý den – demonstrativně bodá nožem. Když někdo zavolá benga, celej od krve utíká, protože je celostátně hledaný. Barmani dobrodružnějších hospod dostávají vánoční pozdravy z výkonu trestu od bývalých štamgastů. Jsou plné smutku a vzpomínek. Vánoce serou všechny.

Ti venku, notorický alkáda, bezďáci, vážný smažky, mentálové co vypadli ze systému a další, kteří rodinu, s níž je možný něco slavit, nedají dohromady, ani kdyby viděli v halucinacích sestoupit z nebe Ježíše, vyšilujou v emocionálním přetlaku přicházejícím v čase míru a pohody. Ožralí lezou pod vlak, vnucují se rodinám, který se na ně snaží zapomenout a nejotrlejší z nich pragmaticky shání hodně peněz na alkohol.

Ne všichni na dně ale propadnou rovnou alko-nihilismu. I na boudách a zahrádkách za městem se někteří zoufalci snaží oslavit vánoce tak, jak si to pamatují z dětství. Tihle ještě potřebují aspoň minimální zázemí – dřevěnou chajdu. Ve vestibulu nádru se o nápodobu kapro-televizní postnormalizační vánoční zábavy nesnaží už nikdo.

Žebrání snoubenců-pankáčů před supermarketem bylo na Štědrý den obzvlášť výnosný. Lidi vysypávali celý peněženky sympatickýmu bezďáckýmu páru. „Budem dělat salát,“ vypráví holka bez domova rodinkám, který si dom tahají abnormální množství jídla na zaplácnutí vánoční deprese. Ještě před zavíračkou obchoďáku se s nákupem brambor a kapra a snad i malýho balení cukroví odebere dvojice do zahrádkařské kolonie na boudu.

To bylo minulej rok. Snaha o důstojnou oslavu Vánoc v chajdě bez elektřiny holku natolik vyděsila, že asi dva dny nato kluka opustila. Ten se o další dva dny později už houpal zmodralý na pásku od gatí.

Letošní historka je o něco veselejší. Skoro padesátiletý alkáč už na tom světě nikoho neměl. Těžko říct, jestli ho měl někdy rád i někdo jinej než jeho matka, ale každopádně v těžké chvíli Štědrýho dne vzpomínal právě na ni a namol ožralej se vydal pozdě večer na hřbitov. Tam se mu záhadně – ani on neví jak – podařilo zapálit vlastní rukáv, který jen stěží uhasil.

Vrátil se do hospody, a protože ho prakticky nikdo neposlouchal (krom jednoho podroušeného člena naší redakce) polil se nějakou chemkou a zapálil si kromě ruky i nohu a další části těla. Popálenýho ho odvezla sanitka. Odnesla to ruka i kus ksichtu, ale nejvíc ho v nemocnici stejně sralo, že nemohl pořádně chlastat.

V televizi je sem tam slyšet divný řeči o solidaritě i se sociálníma nulama, který se uchlastávají na ulicích. Křesťani, kteří se jinak před kamerama moc neohřejou, krom vzpomínek na chudý potřebný kriply a socky, nadávají na ztracený duchovní rozměr svátků. To sice nikdo moc nechápe, ale v honičkách v přetopených marketech se i tyhle kecy o vánocích snesou. Uštvaní dělníci a vystíhovaná střední třída si aspoň  uvědomí, o kolik hůř jsou na tom ti, kterým přispívají na vánočních trzích do kasiček. A snad se díky tomu i cítí o chlup míň v piči.