Po osmihodinovém spánku se probudíte s cechem patnáct stovek a černý šerif vás vyprovodí k bráně psychiatrické léčebny na kruháči uprostřed Černovic. Noc na záchytce. Většina lidí po této zkušenosti se studem hledá zastávku MHD nebo rovnou volá tágo. Jsou však i tací, kteří vratkým, ale přesto jistým krokem vyrazí k nejbližšímu nonstopu nebo do jiné oblíbené hospody v okolí. Spravit se.

Mnoho let stála přímo naproti bráně psychiatrické léčebny v Černovicích malá hospůdka ve zděné boudě (mileneckou blízkost východu z psychiatrické léčebny a protějšího domku, kde bývala hospoda, vidíte na titulní fotce). Bouda je tu pořád, ale uvnitř jsou už zhruba rok, místo útulného baru pro alkera, zcela zbytečné potraviny. Mladá asijská prodavačka naznačuje, že vlastnická kontinuita nepřipadá v úvahu, a že si o starých časech baru „první pomoci“ moc nepokecáme. Každopádně největší brněnští notoři mají od té doby zase o trošku tvrdší chlebíček.

„Kam chodí?“ směje se odbarvená paní na vrátnici blázince. „Jdou, kam se dá,“ vypráví pobaveně a rukama ukazuje do všech směrů, kde se dají najít hospody. „Dřív to měli jednodušší,“ odkazuje ke zrušenému stánku, „kam chodí teď to přesně nevím.“ Našimi dotazy začíná být poněkud zmatená a dobrá nálada ji opouští. „Pěkně mě štvou, za peníze daňových poplatníků se sem chodí vyspat, kam jdou odsud, to nevím.“

Pátrání zahajujeme v černovické kultovní hospodě Na špici. Chlapi vypadaj, že nějaký léta pití mají za sebou. „Vždyť já tady mám známýho,“ přisedá ihned fotograf Miroslav Brno k jednomu životem zmoženýmu chlapovi. Ten už má svoje nejbujařejší léta za sebou. „Vy by jste sem šel z blázince?“ podivuje se servírka. „Jednou sem jeden přišel, ale jenom jednou,“ ujišťuje nás.

V nonstopu na Charbulové, ani ne sto metrů od záchytky, nemůže být pochyb. Jsme na správným místě. Odpornej gambáč, dělňasi, tlusťoši na baru a osamělý trosky. Dáváme se do řeči s Martinem. „Když nemáš prachy a pustí tě, není to velkej problém, musíš jenom na někoho počkat. Nejlepší jsou Ukrajinci, maj vždycky peníze a pozvou tě. Češi jsou mrdky, ale když toho chlapa znáš, tak tě v tom nenechá. Já mám taky pochopení.“

Na dotaz, jak je to s mnohonásobnými návraty, je „za pivko“ opět sdílný. „Když se ti podaří najebat se už tady, tak to se ti pak nechce na boudu, nebo na kér nebo kde zrovna spíš. Tak deš prostě zpátky. A řveš a hulákáš, a oni tě jako nějak vemou. Lepší je se nechat sebrat od beng, ale to se ti většinou nechce čekat, tak tam deš. Já tam jednou, když mě pustili po třetí za sebou takhle šel, uplně na mol asi po dvou hodinách po propuštění, a voni mě vůbec nevzali, že prej tady není hotel a děte se vyspat jinam. Chápeš? To sou služby,“ kroutí hlavou Martin a klepe si na čelo.