“Voni na nás úplně serou!” končí každá debata o politicích a šéfech. Devadesát procent národa si přes ploty zahrádek, stoly paluší a sedačky šalin vyměnuje tohle moudro, aniž by opravdu chápali, co znamená. Důsledně se na někoho vysrat totiž není, jako když se od vás manželka v posteli odvalí se slovy: “Ježiš, ty dneska smrdíš.” Lidský teplíčko v tom nehledejte.

V tradičních nadávkách plebsu na nezájem panstva se skrývá obrovská naděje, Totiž ta, že na „nás“ někdo aspoň sere. Když opravář praček říká: “Jim na nás nezáleží”, myslí tím “Nezáleží jim na nás dostatečně.”

Srát na někoho je ale aktivní proces, který zahrnuje posměch, odpor, povýšenost nebo alespoň staré dobré pohrdání. Těchto pozorností se však nezaměstnaní na Jesenicku nebo nevolníci v brněnských callcentrácích od zkoksovaných chlápků ve vířivkách nikdy nedočkají. Musíte to dotáhnout minimálně na starostu, kterej poníženě prosí o dotace na dětský hřiště, aby se na vás ti nahoře doopravdy, byť pobaveně, vysrali.

Hustle v nejmenším

Mimo rozlišovací schopnosti mocných si vymýšlíme vlastní games à la Kriminálka Bruntál, díky kterým vede i ten nejposlednější klient úřadu práce proti svým “uzurpátorům” urputnou válku, v níž pomocí drobných šméček získává ve svých očích zpět ztracenou čest a pár desetikorun. Ve spletitém labyrintu směšné ilegality se v kanclech kradou myši, na pracák se chodí zásadně pozdě a nespotřebovaný analgetika na předpis se po uzdravení odvážně nevrací do lékárny.

Sebetvrdší hustling špekouna v levné adidasce, kterej má “všechno v piči a dělá si, co chce” končí po řadě rumů nikoli divokou honičkou se státní policií nebo ozbrojeným útokem na zkorumpovanou radnici, ale příjezdem hlídky starostlivých strážníků, kteří mají strach, aby na lavičce spící ožralej balík v tenké bundě přes noc neumrzl.

“Podvádění” na daních

„Jsem nasranej dost,” stěžuje si drobný OSVČ na svou účetní z paneláku. “Čtyři roky si řikám, jak kličkuju před finančákem, abych pak zjistil, že jsem moc malá ryba na nějaký daňový úniky a že jsem mohl všechno v pohodě přiznávat a ještě bych ušetřil,“ popisuje „podnikatel“ dělnického původu smutný rozchod se svou účetní.

Příplatek za “nelegální” účetnictví v jeho případě vysoko překročil výši záloh na zdravotní a sociální, který měl státu odevzdávat. Doopravdy zdrcující pro něj nakonec není to, že ho kamarádka jeho švagrové brala několik let na hůl, ale skutečnost, že je pro finančák naprosto nepatrnou položkou. Jeho podnikání s potisky na trička nebude mít bez domnělých účetních triků už nikdy takový šmrnc.

”Dýlování” “drog”

Pár lidí se prodejem zákonem zakázaných psychoaktivních látek dobře živí. Vedle těchto real players jsou však stovky hustlujících toyů, kteří drogy „prodávají“ více méně jen kvůli historkám pro patnáctiletý holky, který pak vypráví patnáctiletým klukům.

I převoz jednoho gramu nevalné outdoorové trávy si v podání ilegál gymnazisty žádá konspirační slovník: “Když budeš mluvit do telefonu, říkej „deska“ nebo „karta!“ vrčí během vyučování na klienta/spolužáka přes uličku. “Nechci, aby mě chytili,” vysvětluje už smířlivěji v parku. V hospodě si dvousetkorunovou bankovku nechává zásadně podávat pod stolem.

Celou střední čeká, až se odstěhuje od rodičů, koupí si do bytu lampu a rozjede biz ve velkým. Jeho plány naštěstí pro něj zhatí návštěva babičky.

“Krádeže” na stavbě

Každý dobrý český dělník se dvakrát rozhlédne, než strčí do pick-upu kýbl erárního písku s úmyslem ho odvézt na stavbu baráku ”ke kamošovi”. Když se pak vkrádá pod rouškou soumraku do rekonstruovanýho baráku pro tři balíky kachliček a protipožární dveře, aby je odvezl ”mladejm na přilepšenou”, cítí se jak Belmondo v Bezva fintě.

Z několika staveb vykachličkovaná, nechtěně pestrobarevná kuchyně pak bude mladejm ještě dvacet let připomínat, jaká omezení sebou nese tchánovo drobné hustlení.

S čórkama se počítá v rozpočtu každé větší firmy, šéf vidí chytráky moc dobře na průmyslové kameře, ale ví, že díky pocitu viny a falešnému uspokojení z vyrovnání účtů za nízkou výplatu a permanentní pojeb, se nikdy neodváží říct o vyšší plat.

Místo, aby byl “chytrák” nasranej, že už třetí hodinu v pátek odpoledne bouchá přesčas, protože vedení pojebalo organizaci stavby, stresuje se, že někdo přijde na chybějící pytel cementu a raděj dál mlčky maká.

Brigády na černo

“Ojebávám systém,” říká si zmožený brigoš u velké kofoly, na kterou vydělával první třicetiminutovku z dnešních dvanácti pracovních hodin. “Nedaněné”, “špinavé” peníze na ruku nejednoho z nás dovádí do stavu blaženosti a pocitu života mimo vytyčené mantinely. Zádrhel tohoto uspokojení leží v tom, že nás do hry uvnitř mantinelů nikdo nezval a pobyt mimo ně je dobrovolný jen v hlavách nešťastných dříčů.

I věčný brigádník, hrdý stavitel stánků, pódií a nafukovač reklamních balónků občas ulehne s chřipkou. Ví, že dostane hovno, ale černota jeho živobytí mu umožní cítit se jako v přestřelce poraněný mafián. Stejně jako mafián pak přes utrpěná zranění vyráží na ibuprofenech vstříc domluvené šichtě, protože nájem se stejně jako vendeta sám nevyřeší.

Facebooková „revoluce“

“Je mi jedno, jestli mě za to zavřou!” komentuje svůj facebookový šér nejnovějšího Okamurova blábolu srdcař, který si mentálně už už balí kartáček a pyžamo a očekává kradmé zaklepání dvojice tajných. Po dvou hodinách bez lajku a bez zájmu BISky si zpola zklamaně vydechne a jde jako každý den do hospody. Tam pokračuje v odboji a pokřikuje na sedřenou pinglici, že nemá strach a za svoje názory klidně půjde sedět. Jediný místo, kde nakonec „sedí“ celej život, je hospoda.

Co ale může bojovníka za vlast nakonec nepříjemně překvapit a skutečně ho poslat do vytouženého chládku je bejvalka, která uspěje u soudu a pošle ex-manžu bručet za neplacení alimentů. Lidi, kterým dlužíte prachy, se na vás totiž jen tak nevyserou.