Yuhi je masérka z Osaky, Martina doktorka sociologie z Vídně a Steven bohém ze San Francisca. Tihle lidi ze všech koutů světa si Brno zvolili za místo pro život. Pro hospodský život. „V rámci globální vesnice se mi nechtělo střízlivět,“ vysvětluje Steve. Martina si sem zase přišla dodělat PhD ze sociologie. Yuhi pracovala v několika hospodách a na rozdíl od ostatních japonských žen, které nepijí pivo, ochutnávala první doušky chmelového moku od maminky už ve třech letech.

„Koncepce tvého článku stojí na sociologicky vachrlatých esencialistických předpokladech o národě,“ upozornila mě Martina, když jsem začal pátrat po rozdílných přístupech k Brnu mezi Rakušankou, Američanem a Japonkou.

Steven nic takovýho neřeší, má v hospodě Mýdlo schovanej ve speciálním kumbálu psací stroj a místo rozhovoru mi svoje názory vyjádřil povídkou. První věta zní: „The shittiest bar in the Brno can almost compare to the best bar in San Francisco.“ (Nejzasranější bar v Brně se moc neliší od toho nejlepšího v San Franciscu). Slíbil mi, že ji dopíše hodně opilej a já zas jemu, že ji otiskneme na blogu.

„Nejzasranější bar v Brně se moc neliší od toho nejlepšího v San Franciscu”

Podobně odzbrojující byla Yuhi, mezi Osakou a Brnem podle jejího názoru není zase tak velkej rozdíl. Z těchto tří cizozemských náčrtů se pokusím poskládat obraz brněnské pivní osobitosti.

Oproti San Franciscu, je brněnská hospoda prostorem svobody, v Americe vládnou přísně rozdělený území, kam se smí a kam se nesmí s pivem, prodej alkoholu je omezen podle času, jeho konzumace podle místa.

Martina popisuje jakým způsobem čeští hostinští podporují pití piva: „Jednou jsem u Čápa – ještě u starého Čápa – udělala tu chybu, že jsem si dala čaj. Čekala jsem na něj půl hodiny. U Čápa si jenom pitomec objednal čaj. A to souvisí s místním hospodským kontextem. Sice nemusíš, ale měl by sis to pivo dát“ vysvětluje.

Podle Yuhi v Brně – oproti Osace – lidi tolik neřeší jestli budou nebo nebudou mít ráno kocovinu. Japonci mají speciální nápoj z bylinek, kterým jsou schopní ji zahnat. Navíc během pití něco neustále jí: „S plným žaludkem toho tolik nevypiješ. Když se najíš dobrýho jídla, seš spokojenej, řekneš, že už si nic nedáš a jdeš dřív domů.“

Podle Yuhi by se v Osace nikdy neujmula hospoda ani bar, kde se zároveň dobře nevaří. Brno má vlastní cestu: „Tady si občas dají lidi něco malýho k jídlu, ale když se řekne dem na pivo, tak je jasný, že se nejde jíst.“ Martina k tomu dodává „Mě připadá, že tady lidi spíš pochopí vegetariánství než to, že nepiješ.“

„tady lidi spíš pochopí vegetariánství než to, že nepiješ”

V Japonsku je navíc silný tlak na to, aby se lidi stále chovali jako střízlivý. Opilost je utajená, a to – podle Yuhi – často i v případě, že se chlastá celou noc. U nás v Brně se za podroušenost většinou nestydíme…

Kulturně nejbližší Brnu je Vídeň a podle Martiny je i hospodská a kavárenská kultura docela podobná. „Lidi v Rakousku, ale nepovažují pití piva tolik za součást životního stylu,“ říká Martina. Podle ní je největší rozdíl v bublinkovém pivu. „Je tam moc bublinek, tolik toho nevypiješ, ale ve Vídni jsou místa, kde mají Starobrno nebo Kozla. Starobrno je tam dost známý,“ dodává. To v Japonsku si na českém pivě příliš nepochutnáte, narozdíl od Číny, kde je česká hospoda přímo na ambasádě.

V San Francscu se platí za pivo pět dolarů a dolar, dva se očekává jako dýško. V Japonsku je levnější nápoj proti kocovině než samotný pivo. A u nás? Pivo je – až na nějakej levnorumovej extremismus – bezkonkurenčně nejlevnější cesta k opilosti a prostředkem dlouhýho pobytu v hospodě. Steve shnuje svou zkušenost takto: „Sedneš si, přijde k tobě pingl, objednáš si pivko, na stole přistane papír s jednoduchou čárou, zasune ho pod popelník. Dáš si ještě jedno? Fajn. Další pivko za dolar a půl. Chlastáš dokud nejseš namol a odcházíš domů. Je to fajn“