Tvrdý drogy jsou intenzivní, rekreační zas nabízí možnost návratu do života. Člověk by si přál kombinaci obojího, ale jen jedna věc na světě mu to umí zařídit: Návštěva Brna.

„Na heráku můžeš bejt klidně poblitej a je ti furt dobře,“ popisuje ve vlaku kvality královský drogy zkušenej experimentátor směřující do Břeclavi. S Brnem je to podobný. Brno se jezdí z Prahy fetovat.

Poblitej nádr a ostrůvky plný zpocenejch zoufalejch čekačů na šalinu a další lokálšit, co v místních vzbuzuje cynismus, pokud ne rovnou depresi, vyvolává v navrátilcích z Prahy po pár minutách od příjezdu nepřirozenou euforii, při který jim začne být všechno jedno. Fyziologická a psychická reakce na Brno je velmi podobná u všech, kteří si ho střelí.

Fáze euforie

První hodiny účinku Brna se vyznačují euforií, záplavami iracionální „dobré nálady“, pocitem „všeobjímající lásky“ a nepřirozenou energií. Směs těchto Brnem způsobených emocí vede k překotným a místy zmateným monologům a projevům vřelosti ke každýmu, kdo se dostane subjektu do rány. Od kamaráda z dětství, přes pingla až po bezdomovce, kterýmu s idiotským pocitem převahy subjekt daruje celou krabičku cigaret. „Vole, tyvole já tě tak rád vidím. Ani nevíš jak.“

Lidi, kteří v Brně žijou dlouhodobě, moc nechápou, že smska od jejich známýho – pražský náplavy: „Su v Brně“ není informací o jeho poloze, ale touhou feťáka po několika týdnech nebo měsících abstinence zase zažít rauš.

Po LSD se zdají všechny konformistický kecy a věci nekonečně nudný. Stejně tak, když začne Brno kopat v kebuli navrátilce, mění se celá perspektiva dosavadního života: Praha je stupidní kancelářskej komplex, kterým v zácpách popojíždí vystreslí kriplové v košilích, zatímco Brno získává magický kvality. Kafe, kolo a žrádla, z kterých se ještě před pár hodinama tetelila hipsterská dušička, se odkopávají jako nudná pražská sračka. V Brně se přece chlastá.

Fáze zklidnění

Po pár hodinách účinek Brna mírně klesá, ale ne tak kvůli opadnutí brněnské chemie jako takové, ale spíše nad tělem subjektu přebírá vládu alkohol případně další psychoaktiva, na která subjekt v počáteční nezodpovědné euforii narazil.

„Těch pár hodin po příjezdu mám asi nejraděj,” líčí subjekt, kterej každýmu na potkání vykládá, jak je to tady úžasný, jak je tu všechno blízko, jak se v Brně celý dny hovno dělá, jak se tady maj všichni rádi a jak se tady lidi jinak oblíkaj. S tím vždy vystačí minimálně den. Vystačí si klidně i dýl, důležitý je střídat lidi, což jde v Brně nejlíp ze všech měst světa. Někoho člověk zná z gymlu, jiný z vysoké, z hospod, záchytky, brigády… “Lidi sou tu přátelský a mají telefony.”

Všichni zúčastnění moc dobře ví, že se za těmahle kecama schovává cajzlovství nejtupějšího zrna, pomocí kterýho subjekt kámošům, a hlavně sám sobě nalhává, že v Praze se víc maká, že tam lidem o něco jde, že se tam líp oblíkají, a z těchto vysokejch pohnutek nemají čas na slavnou brněnskou pohodindu. Přesně to je ale účinek Brna, kterýmu se blbě brání.

24h plus

V další, často velmi dlouhé fázi přichází na řadu silná nostalgie. Brno v žilách navrátilce se projevuje nekontrolovatelnými sentimentálními návaly k rodnému městu, efektem tzv. jihomoravských růžových brýlí a nezdůvodnitelným lokálpatriotismem.

Subjekt v nostalgickém rauši vykládá s třetím pivkem ve dvě odpoledne, jak se v Praze furt maká a vůbec nevnímá, že kamarád, kterýmu svý pohnutí bleje do ksichtu, nervózně kouká do kompu, protože by rád pokračoval v rozdělaný práci. Na to ale pražská náplava sere. Brňáci jsou v jeho očích povinní hrát flákače, co dělaj celý dny hovno a akorát se kopou do prdele. Kdyby subjekt uslyšel, že mají úplně stejný debilní starosti jako on, úplně by mu to zkazilo trip ne nepodobný africkému safari:

“Třeba normálně ožralej na Skle řveš antifašistický hesla, nebo nadáváš na politiky, a do toho se slyšíš zpívat: ,Zbrojovka gól, zbrojovka gól, zbrojovka gól, gól, gól, gól, gól´ a derou se ti slzy do očí. Brno je prostě silný a jako zatím se to podle mě podceňuje. A to raděj nemluvim o popěvku „Mrtvej sparťan/dobrej sparťan“ „Pražský kurvy“ a tak, chápeš“

Dlouhý tahy a regresy

Jeden z nejslavnějších českých uživatelů pervitinu M.B. hned při prvním kontaktu s touto drogou nedokázal odolat jejímu kouzlu a střílel si ho tak často, že vystřízlivěl až za půl roku a to jen na pár dní. Podobná situace hrozí i v případě aplikace Brna, byť více jak několik týdnů u nikoho zatím zaznamenáno nebylo.

Subjekt: „Ze začátku, třeba první den na Brnu, máš pocit, že tě ti lidi rádi vidí, ale pak je jasný, že už ne zas tolik, začneš vypadat asi trochu neupraveně a tak. Chrápeš po privátech u známejch, tam třeba ráno narazíš na lidi, co vůbec neznáš a i když frčíš na Brnu a začneš je v rauši hrozně přátelsky zdravit, tak pro ně seš jenom prostě dost divná kreatura. Máš kruhy pod očima, máš furt kocovinu a přechlastáváš ju, ale tak nějak postupně cítíš, že už tě nikdo moc nechce. Seš neholenej, smradlavej, a tak no, ale ty to nevnímáš. Seš na Brnu. Nakonec stejně spíš u rodičů, jenže k nim dojdeš třetí, čtvrtej den Brna a už seš jako pro ně jasnej, takže časem víš, že je čas jet zpátky do Prahy. To ale nechceš a tak si to prodlužuješ. Ve vlaku je to pak nejhorší. Máš výčitky svědomí a tak, máš pocit, že zanedbáváš práci a vlastně si řikáš, že kariéra nebo prostě to, o co se v tý Praze snažíš, je lepší než zkurvený Brno, kde se furt jen leje, a kde vládne pošuk Hollan. A řikáš si, že už sem nikdy nepojedeš, že to jako za to prostě nestojí.“

Samozřejmě, že každý kdo takhle mluví, se dříve nebo později k Brnu vrátí.

Svrbění a rizika recidivy

Herák je možné vysadit natrvalo, Brno ne. Podobně jako v případě závislosti na jídle, není možné se tohoto města a jeho účinků zcela zbavit, byť příčinou této závislosti nejsou fyziologické, ale spíš sociální potřeby.

„Jako co ti mám říct, vole?” hudruje vynervovaný abstinující subjekt: “Teď sem tři dny v kuse seděl v kanclu v Karlíně a makal jak šroub snad víc než dvanáct hodin denně a myslíš, že to někoho zajímá? Volal kámoš, že musím přijet do Brna, že se mu narodila dcera nebo co a asi prostě zas pojedu.” Brno je silnější než vůle, nelze se ho zbavit. I když toho člověk nechá a do Brna už nikdy nepřijede, nestává se čistým, ale pouze abstinujícím feťákem.