„Chlast, chlast, chlast… bez něj by byl můj život monotónní,“ praví starý brněnský moudro. Nikdo nechce trávit život v ubíjející střízlivosti a po večerech koukat na svý rodinný příslušníky nebo poslouchat starosti svých spolubydlících.

Není v týhle zemi nic trapnějšího než usínat střízlivej a budit se bez kocoviny. Zalepený oči debilů v bílejch košilích prázdně čumících po kanclu jsou důkazem, že se včera teambuilding zase vydařil. Na stavbě i ve fábru se práce bez kocoviny vleče jak dlouhej smrad a studenti zůstávaj střízlivý, jenom dokud neseženou dvě kila na chlast.

Kdo v tom nejede, jakoby nebyl. Chlastání je tak atraktivní, že – když už se mu naplno nevěnujete – nezbývá než ho předstírat. Proto se v evoluci vzájemnýho mezilidskýho šmelení vyvinula obranná dovednost všech střízliváčků, která jim pomáhá maskovat vlastní nepatřičnost v alkoholickým Brně. Svý alkáčský historky si prostě vymýšlej.

Cool facheři

„Včera jsem si dal u telky tři lahve vína, pak ještě panáka slivovice co mám od strejdy z Valašska,“ lže s vážnou tváří šťastně zamilovaný mládenec, který ve skutečnosti skládal celou noc sonet v jambickém pentametru.

„Ty vole, no stará byla nasraná, v práci sem nic neudělal, jakou sem měl kocovinu, takže sorry dneska si dám jenom jedno a povalim,“ vypráví bezprizorním nýmandům velmi prizorní webdeveloper e-shopu s elektronikou, který si po návratu domů – stejně jako včera – půjde zaběhat, stráví večer samostudiem, pokecá se svou holkou a v práci bude ráno jako první, aby nenasral šéfa.

Dělat kariéru a zůstat přitom oblíbenej i u pitomců bez ambic, je náročná a vratká hra. Je potřeba se snažit o zdání opravdový správňáckosti, což už několik století v Česku znamená být denně ožralej na mrdky.

Na druhou stranu je ale potřeba skládat další a další firemní certifikáty, vytvářet ppt prezentace nebo se válet v nezáživných monografiích bez obrázků. A to vyžaduje volný večery. Alkopozérství je tak jediným přijatelným řešením pro všechny strany.

Zítra ráno vstanu a ožeru se rumem

Jen pár vyvolených může na otázku „Ty už jdeš?“ nabídnou natolik poctivou odpověď, jakou je: „Tyvole já du zítra ráno na pivo a musím brzo vstávat.“ Přesto se o tento typ nejčiřejší alkoholický elegance pokouší i nejrůznější pracovitý paka. Dobře ví, že jediná schovka před výzvou vylejt se, je výmluva na blížící se alkoholickej maraton.

Alkopozéra poznáte snadno podle toho, že svoje alkohrdinství datuje příliš konkrétně: „Pičo zítra du na koncert a tam se vyleju jak rybník“ nebo naopak do libovolně neurčité budoucnosti: „Zas zajdem s Hadem na víno, se vrátím dom až za tři dny.“

Podobné výmluvy jsou nejúčinnější alkopózérskou zbraní. Lidi, co po míň než čtyřech kouscích kmitají dom, moc dobře vědí, že si jejich alkodeníček nikdo nezkontroluje.

HC z maloměst

„Měl jsem včera sedmnáct piv, sedum malejch a šest velkých panáků a pak jsme šli ještě na Bráníky do Koule, a když jsme dopili suda, tak jsme dávali čůčo,“ popisuje v klubu Alterna šedesátikilový student prvního ročníku práv svůj víkend v rodném Vyškově, zatímco vážně míchá lžičkou presso.

Asi nikdo by si nedovolil obvinit lidi z maloměst, že málo chlastají. Jenže historky „tam u nás“ běžně operují s takovými ciframi, že pokud se nemá Ústečák v hovoru s Valmezákem úplně shodit, nemůže ve svém vyprávění jít pod patnáct piv a dva litry tvrdýho.

Stejně jako všechny hry, i maloměstský HC alkopozérství má svoje pravidla. Tím základním je nikoho nepičovat za to, že pokud by doopravdy vypil udávané množství, byl by nejen dávno mrtvej, ale hlavně by na to neměl prachy. Poznámka „Ty vole si včera řikal, že máš akorát sto pade na čtyři piva a deš pak spat,“ do společnosti alkopozérů prostě nepatří.

Příběh ex-prvoligovýho kaliče

Těšil se pověsti toho, kterej to nikdy nezapíchl mezi prvníma a táhnul to vždycky až do rána. Když náhodou někdy spal i v noci, tak jedině s hlavou opřenou o stůl v nonstopu.

Tento typ chlastání je ale dost náročnej na čas i na morálku a vydřená úcta pivních kumpánů je tedy víc než zasloužená. V podstatě se jedná o full-time job. Produktem hafo těžký alkoholický fachy jsou večírky, který by byly nezapomenutelný, kdyby si je někdo pamatoval.

„Co on by všechno dokázal, kdyby nepil,“ představujou si holky mrkající na kaliče hodně po třicítce, kterej po milionté rozvádí kvality svý potenciální bakalářský práce. Nekonečné možnosti jeho “Kdyby…” řadí poctivýho kaliče v představách okolí vždy mezi nejvýznamnější muže generace.

Nepříjemným problémem pro každého pijana je ale realita.  S tou se musí vypořádat, ale zároveň nechce ztratit respekt prvoligového hráče u stolu s pivem. Jenže musí do práce, a po deseti letech na rumu už si potřebuje dát každý den pár hodin tuhýho alkáčskýho limbu.

Po dvou pivech se tak náš kdysi významný kalič sbírá, s tím že si „zajde ještě na pár k nám do nonstopu“ odkud pak druhý den povídá neskutečný historky o řezníkovi z Karlových Varů a o upřímných fanoušcích Komety Brno, ačkoli v tu dobu už dávno chrápal v aviváži provoněném povlečení.

Stejně jako proroky, i skutečné alkoholiky poznáte po jejich ovoci. Pokud vám tedy někdo bude v momentech střízlivosti vyprávět o svých divokých alkoholových zážitcích, aniž by z jeho zarudlých očí čišela nenávist ke všemu živému, budete vědět, že máte tu čest s alkopozérem.