Vysoká koncentrace nonstopů, levného textilu, vystresovaných lidí i socialistické architektury je kulisou každodenních příjezdů za prací do Brna i odjezdů odsud. Zvonařka není propojením Brna s velkoměsty, jak by se dalo čekat od hlavního autobusového nádraží, ale s chudými moravskými vískami. Ti, kdo jezdí od Grandu do Prahy žlutým autobusem a po cestě mají Fun and Relax, se můžou pořád považovat za něco jako střední třídu (bez ohledu na to, že si na lístek půjčili a na kontě mají akorát poslední litr z dvacetitisícovýho kontokorentu).

I zasunuté vzpomínky na romantiku rodinných výletů ze Zvonařky na Vysočinu dálkovým autobusem jsou spojeny s matčinými zkazkami o dětech, které se po cestě na autobus vzdálily od rodičů a byly uneseny podivíny postávajícími u tajemných hospod a bister podél nádraží.

Chladná železa a beton kontrastují s přetopenou pasáží ve Vaňkovce. Poté co si nešťastník putující na Zvonařku prohlédne blahobytné výlohy s luxusně naaranžovaným předraženým zbožím, vyjde na mráz, kde na něj čeká secondhand UNIMODA se zbožím od devíti do devadesáti devíti korun a nabídka pracovní agentury hledající frézaře a lakýrníky pro upadající český průmysl.

Jsme zodpovědní reportéři. Se čtyřma kilama jako horním limitem lezem do zastavárny odhodlaní koupit jakýkoli foťák. Vánoční výzdobu tady nepodcenili a v rohu mají umělý stromeček se spoustou baněk. „Ježíšek,“ cení zastavárník žluté zuby a podává nám funkční digitál v požadované ceně. Tímto omluvte sníženou kvalitu fotek, ale náš fotograf má buď novou holku nebo je v léčebně nebo má práci nebo se mu stalo něco podobnýho.

Obří střecha vytváří na autobusáku pod ní vlastní čas, ve dne je tady trochu noc, v noci den a všechno se to tváří, že s okolním děním tak nějak úplně nesouvisí. Pohled z místních nonstopů na obří svítící strop vnáší do duší pijanů zvláštní klid. Jakoby za dveřmi putyky nečíhal krutý vnější svět, ale jen mezistupeň v podobě autobusového nádraží.

Nekuřácká “sportovně-klasická” hospoda v prvním patře novějšího terminálu nabízí řidičská menu. Spokojení tlusťoši ve středních letech v ní sledují hokej. Jen jeden z nich neustále řeší tvrdou měnu euro, kterou si vydělal při fušce na trase Bratislava–Košice. „V Kauflandu mají éčko za dvacet čtyři pade, v Tesku za dvacet pět,“ opakuje dokola a nevěřícně kroutí hlavou.

Pod touto hospodou „naproti jedenáctému nástupišti“ je nejkulturnější zdejší podnik „Dobrá zastávka.“ Prodejní výstava fotek „Vzpomínky na dovolenou“ umožňuje zde sedícím mamkám s dětmi se při čekání na autobus aspoň v myšlenkách odprostit od chladu pracovních dní a nekonečného dojíždění do Brna na Zvonařku. Když už nejsou peníze na zimní útěk za sluncem, mohou si aspoň koupit obrázek s pláží a sluncem.

V Bingo baru se na autobusy nečeká, všichni hosté jsou – podle vyjádření ještě trochu mladé pinglice – štamgasti z okolí. Dva mladíci na baru se vychloubají tím, že se v pracovní době dívali na Avatara v bytě pracháče, pro kterýho dělali. „Takovou soupravu bych chtěl mít doma, sedum dvojka zvuk,“ dumá nakoplejší pracant. „Já ne, mě by ji obratem vystěhovali exekutoři,“ vrací kolegu nohama na zem střízlivější pracant. „Jak bude na Kajotu 160 jackpot, půjdem to otočit na korunové!“, ozývá se od jiného stolu. „Teď néé, počkej až někomu padnou dva žolíci!“ piluje kolega strategii.

Další dvojice mladých polozaměstnaných má o poznání nudnější zážitky. Nejsou schopní opustit téma zítřejšího vstávání. „Měli bychom jít, zítra vstáváme – proč si ještě objednával pivo, tady je to na hovno – se zas nevyspíme – mě to tady nebaví, dem dom – měli bychom se zvednout“ Tato konverzace, která mimochodem ukazuje, jak velký hovno jde mít v hlavě, jim vydrží až do jedné ráno, tedy asi pět hodin. Jen jednou uhnou z tématu, když se po pohledu na zadek pinglice jeden druhému svěří, že má „rád mrdáníčko s takovejma kurvama.”

Poslední skupinkou, která do Binga přijde, jsou dva studenti hnojárny a dělník ze Znojma. I když původně přišli „filosoficky debatovat“, jak několikrát zdůrazní student s copem, konverzace vázne na poděšeném dělníkovi. Bojí se reakce jeho party na to, že je tento večer jinde: „Voni mě zabijou, to není prdel,“ snaží se přesvědčit studenty a koulí očima na všechny strany.

Jeho slova nakonec potvrzuje takřka bezzubý pracant, který pro něj přijde: „Zdenál řikal, že jestli nepůjdeš hned se mnou, tak tě zabije,“ hlásí vyděšenému mladšímu dělníkovi. Ten přesto zůstane sedět a skoro bezzubý dělník po vykouření jedné startky odejde. Student, který chtěl původně filosofovat, nakonec rozhodne, že dělník přespí dneska u nich na kolejích a pak se uvidí. Po rozlousknutí problému se odmlčí, začnou usínat a – jak se říká na stavbě – dou do piče.

Na závěr krátký rozhovor s místním sekuriťákem, věčně zamračeným šedesátníkem, který se na stará kolena stal velkou nádražáckou figurou.

PRIGL: Jak dlouho tady děláte?
Sekuriťák: Pět let. Už budu brzo končit.

Jak jste se k tomu dostal?
Já jsem před tím hlídal i jinde

Máte nějakou svou oblíbenou historku?
Běhala tady jednou skoro nahatá asi dvacetiletá holka.

To se Vám líbilo?
Jo.

A to nejhorší?
Tak občas mě někdo napadne, nějací opilí lidi. To se stalo asi dvakrát. Jeden se mi přišel druhej den omluvit, že byl prej opilej. A takový ti Ukrajinci, jak tady postávali, to už skončilo, před dvěma rokama přibližně.

Proč ti Urajinci zmizeli?
To já nevim.

Chceme v rozhovoru pokračovat, ale z vysílačky se ozve pokyn, ať jde vyřešit problém „s Prostějovákem na devatenáctce“. Muž se tedy energicky vydává směrem k busu s prostějovskou značkou a s řidičem si cosi temně šeptá..

Zvonařka je brněnská jistota. Od našeho dětství se tady nic nezměnilo, svět, oddělený od zbytku světa shora střechou a ze stran silnicema i barákama dýchá ve vlastním rytmu. Jen paní na kasách jsou vybaveny počítači s Idosem.