Když si proklepnem krajský města v Česku, musíme uznat, že osud Romanu Onderkovi nepřeje. Nebýt pár ksichtů z Žít Brno, kteří slušným občanům proti jejich vůli vnucujou, jak by měli žít, Onderka by momentálně určitě neplatil za největšího retarda ze všech českých primátorů.

Svýho Onderku ale má každé větší město, a někdy hned několik najednou. Dobře je to vidět na příkladě města, které Pražáci nenavštěvujou ani pod záminkou propadlých cestovních dokladů. Skutečně, pokud přijedete na vlakovou stanici Zlín-Střed, jenom nádražní budova jako vystřižená z pohádky Boženy Němcové vás upozorní na to, že opravdu nejste na Ukrajině.

Zlín je v hajzlu. Dá se to odvodit už z pouhýho faktu, že je to snad jediné krajské město, do kterého se dostanete pouze lokálou vybudovanou samozřejmě nejslavnějším rodákem Tomášem Baťou v první polovině 20.století. Od té doby se nikdo neodvážil v záležitostech hromadné dopravy zlínského Forda trumfnout.

Bati mají ve Zlíně všichni plnou hubu. „Navazuju na to nejlepší z baťovské tradice,“ tvrdil o sobě i někdejší primátor města Martin Janečka, kterého z několika let ve vězení za korupci musel vysekat až profesor Klaus svojí amnestií. Z Bati si vzal jenom to, jak s lidma efektivně vyjebat.

Do tvrdohlavého a rovného ševce se vcítila i bývalá primátorka Zlína, Irena Ondrová, když si jí podávali místní hipíci z neziskovek kvůli tomu, že nevypsala architektonickou soutěž na kongresové centrum a rovnou to hodila na zlínskou rodačku a věhlasnou českou architektku, po který za našima hranicema neštěkne pes, Evu Jiřičnou. „Myslíte si, že by se Baťa někoho na tohle ptal?,“ hlásala tehdy, přičemž se ve svých mocenských fantaziích sekla přibližně o sto let, pohlaví a zapomněla, že radnice není fabrika na křusky.

Spíš než přihlášení se k baťovskému odkazu město lépe vystihuje myšlenkové dědictví bývalého čestného předsedy ODS. Historky z divoké privatizace tu stojí za to. Sedmadvacetiletý nezaměstnaný – v tomhle věku jste ve Zlíně většinou v hajzlu, ti chytřejší a schopnější už dávno vypadli – mi vykládá, jak se ve druhé třídě na základce jeho třídní uprostřed hodiny omluvila, že musí domů, protože před domem prej bouchlo auto souseda. Jeho kámoš si u třetího pivka v místní hospodě Pod Lipama zase vzpomněl na chlápka, pro kterýho si přijel černý mercedes, když sekal trávník na zahrádce před domem na Dřevnickém nábřeží. Nastoupil a nikdo ho už nikdy neviděl. Několik borců, takhle se tady říká všem mužského pohlaví nad 15 let, zase skončilo s betonovejma baťovkama na dně přilehlých nádrží – kauza lehkých topných olejů tu jela na plný koule.

Zlín však dnes nenabízí jen kvalitní zábavu organizovaného zločinu a solidního českého papalášství. Ve středně velkém městě totiž za poslední roky vzniklo hned několik obchodních center, v nichž se může místní obyvatelstvo realizovat – nikde jinde se totiž nejde.

Když se ptám mých dvou kumpánů, kam choděj zakalit, pokrčej rameny a říkaj, že se tady dostaneš na něco zajímavýho, jenom když dělá kámoš bečku nebo nějakou privátní akcičku – ty prej ale zase stojej za to. Vzpomínám při tom na časy starýho dobrýho socíkovskýho androše: bytový semináře, koncerty a výstavy, na kterých se spolu svobodně potkávali političtí vězni a fízlové a vesele klábosí. Tak nějak se teď dělá kultura i tady, až na to, že fízlové nechoděj poklábosit, ale když už dorazej, tak aby ty smažky pořádně zrubali.

Závany svobody lze ve Zlíně cítit takřka všude: stačí vyrazit do nejbližšího shopping mallu (nebo se spíš vydat na jakoukoli světovou stranu v kterýmkoli okamžiku a na jeden narazit) a dát si kvalitní vietnamskej kebab s hranolkama podle původní receptury a zavanou na vás všechny drobné radosti, které i takto zapadlým dírám přináší globalizace a svobodný trh.

Tu opravdovou legraci však člověk pozná, když se vrhne do víru nočního života. Vyrážíme do hospody U Pštrosa, kde si místní děcka choděj pro něco dobrýho do nosu. Místní umělecká bohéma se tady přirozeně mísí s vařičema z přilehlých vesnic, který se udělali pro sebe a jezděj do metropole se svým narko family frost faválem. Drogy jsou špatné, áno, ale ještě horší je ztratit mládí ve Zlíně, a tak nezbývá než shovívavě a s notnou dávkou empatie nasát řízlý matro od kluka ze Všeminy, který se teprve před rokem vrátil z basy a už v tom jede zase.

Celkově ale Zlín není město feťáků, ale ožralů. Starší generace svůj alkoholismus ospravedlňuje poučkama o tom, jak je „slivovice zdravá“ a postarší pánové jsou schopní vypít „na zdraví“ hned několik flaší „ohňové vody“. Mezi mladejma rychlý drogy moc nefrčej, hulí se tady fest. Když na stůl vyndavám svoje skéro, neustále vysmátej mladík ho vezme mezi dva prsty a naláduje do „skleněnky“. „Brka nevedem, borče. Tady se jede jenom z faje.“ Tak jo, maká to slušně. Po jedenácté večer už jsou v centru otevřený jenom sympatický knajpy s bednama a nalitejma white trash lůzrama, který usilovně pracujou na tom, aby si vychlastali mozek z hlavy. Nedivím se. Týpkova faja se stala centrem veškeré zábavy a já zjišťuju, že na mým skéru si pochutnává už dobrejch patnáct lidí. Chlast a hulení, to by borcům ze Zlína šlo.

Velký dojem na člověka udělá i místní nejznámější diskotéka MusicLand (mezi místníma se jí říká výhradně „Áčko“), ve který se schází omladina a vykoksovaný kluci „za vodou“, který jsou na mladý maso. Když se člověk blíží k týhle legendární dýze, musí si dávat pozor, aby ho nerozmázla některá ze sanitek, který nonstop jezděj tam a zpět, aby vodváželi kluky ošklivě zrasovaný v ožraleckejch bitkách. Jít sem na drink je doslova vo hubu. Pravěká sluj, ve který nachcaný a vyfetovaný neandrtálci balej mladý roští připomíná středověký praktiky nebo kohoutí zápasy. Holky to chtěj, ale je potřeba se trochu zasnažit.

Ze Zlína se odjíždí snadno, podobně jako z každýho jinýho českýho města. Pohár frustrace přeteče a vám dochází, že týhle bahnitý temnoty už máte dost. Mrtvolný tempo, který nabírá osobák ze Zlína do Otrokovic, je dokonalým shrnutím nevšedního zážitku, ale i toho, jak se v městě bot a zeleně žije: pomalu, skoro až na hranici smrti se loudat troskama slavného pracovního tábora.