Je to teprve něco přes sedm let, co zavřeli líšeňský Mcdonald, ale už po něm neštěkne pes. Přitom myšlenka, že by si na mletém mase, původně určeném chudým Američanům, mohli pochutnat nejen ingousti z centra ale i dělníci ze Zetoru, byla jistě ušlechtilá a nešlo tu jen o mrzký peníz. Prigl zjišťoval, proč se to nepovedlo.

V místech, kde stával drive-in, lze dneska vsadit v nebývale vysokým kurzu na výhru Zbrojovky a tam, kde se jídlo těm nejlínějším vydávalo do aut se tísní sudy s pivem. „Aspoň v něčem je Líšeň výjimečná“ směje se barmanka, když na baru s Honzou z nedalekých Vinohrad spekulujeme, jestli se jednalo o první zkrachovalý McDonald v bývalém Východním bloku.

Je to tak, tam, kde dobrodružný podnikavec v devadesátých letech plánoval novou chloubu sídliště, je dnes klasický sportbar. Sídliště má svoje pravidla a na podřadnou stravu z druhé strany velké louže tu nikdo není zvědavej. Místo plastového hřiště pro děti pivní zahrádka. Nejzápadnější, co se tady dá sehnat, je Heineken v láhvi. Ten si dopřává jen dvojička mládežníků, která jako jediná nevyužívá možnosti klimatizace, a vysedává venku. Největší část osazenstva tvoří parta důchodců živě projednávající politické události valící se na ně z plazmové televize.

„Oni sem lidi i chodili, v tom nebyl problém“ vypráví třicátník Honza „ale asi byl špatnej menežment.“ To, že pijeme v budově s typicky mcdonaldovskou architekturou rozeznatelnou podle stříšky způsobuje spíš pobavení „Tam, kde jezdily auta na drive-in, dneska parkujou zaměstnanci“ ukazuje barmanka okýnkem za zády. „Tady všichni jedli akorát to nejlevnější, cheesburgry a takový ty sračky“ dodává po chvíli zamyšlení Honza, který sem jako kluk taky párkrát s rodiči zavítal.

Fastfoodová minulost sportbaru zkrátka nikoho příliš nefascinuje a slouží jen jako úsměvná historka. To osumdesátiletý pán čekající na šalinu na Novolíšeňské je k mcdonaldu podstatně nesmiřitelnější. „Taková hovadina“ reaguje podrážděně na otázku „vždyť to aní není maso v tom, buhví, co tam cpou.“ Za žádnou cenu se nechce fotit, ale se vzpomínkami na lepší časy nešetří. „To bylo aspoň pořádný maso, segedín, šnicl, masovej vývar, to ne jak tam“ říká trošku sám pro sebe a zasněně hledí k budovám Zetoru.