Každej emo-hipser z Brna, kterej by chtěl nahajpovat podzimní depresi a existenciální tíseň na max, by si měl v tomto již tak smutném měsíci dopřát výlet do Rousínova. Vylézt koncem studenýho listopadu v kocovině z karosy v týhle vesnici je hc depka. „Kurva, co to je? Byl jsem na Ukrajině a tam to vypadá mnohem líp než tady,“ reaguje jeden z nás na rozvaliny, které se z jakéhosi důvodu shlukly na půli cesty mezi Brnem a Vyškovem.

Z tabule na nádru svítí nabídka cest do neznáma a je zoufale jasná: Bučovice, Slavkov, Olšany, Zvonařka. Nádraží jako jediný vypadá nedotčeno zombie-apokalypsou, která jinak dýchá z každýho koutu tohohle maloměsta. Není divu, právě nádraží je posledním zdůvodněním existence Rousínova. “Bez přestupu tady by se lidi z Vítovic nedostali do Brna,” uvádí nás do obrazu jeden z členů redakce a expert na problematiku Brna-venkova.

Kdyby chtěla TV Nova poctivě překlopit americkou nihilistickou detetivku True Detective z Louisiany do českých poměrů, točilo by se tady. Ve srovnání s Rousínovem vypadají i slovenský prdele na hranicích s Ukrajinou jako lázeňská letoviska švýcarského střihu.

Většina lidí maká v přilehlé továrně na hrací automaty, jejíž majitelé nechali postavit točící se miniaturu sochy svobody na kruháči před vjezdem do města. Z celé obce se tak stala obří alegorie gamblerské duše, která je rozkopaná jako sám Rousínov, nicméně cestu do prdele zoufalství zahajuje svobodné rozhodnutí každého z nás. Stejně svobodné je makat v tomhle fábru za dvanáct hrubýho.

Stojíme na náměstí. .„Ta kráva vypadá dobře zezadu,“ obrací se na našeho fotografa se zjevnou zálibou v hlase Rousíňan osaměle táhnoucí po náměstí v špinavém leč slušivém čerém baloňáku a džínách od bláta. Součástí funkce střediskové vesnice je tlumočit módní trendy nejbližšímu okolí. Právě sem si v busech dojíždí nakupovat „na léto i zimu“ lidé z okolních vesniček, pročež kulturní zodpovědnost nákupčího v Oděvech vysoce převyšuje vedoucího dramatického kroužku. Potvrzuje to i náš expert na Brno-venkov: “Všechny hadry, co mi máma kupovala od první třídy až do půlky střední, mám odsud.”

Se soumrakem přichází ještě větší kosa a tak se jdeme schovat do herny “Herna” v zdevastovaném měšanském domě. Uvnitř nás vítá příjemná stokilová barmanka, pár mladých milenců a naproti nim vyřízená dvojka padesátníků jakožto okénko do budoucnosti pro předem jmenované. U malých kofol se nedokážeme shodnout nad smyslem nápisu “Automaty zábavy,” ve kterém místní provozák-lingvista zakódoval vzkaz pro jednu z desítek výprav, které Rousínov v následujících letech zdokumentují.

Je nám jasný, že malý kofoly elektřinu nezaplatí, a tak ze slušnosti házíme všech 180 korun, co máme po kapsách, do beden made in Rousínov, na které odkazuje mysteriózní nápis, a odcházíme do vedlejší hospody “Hospoda.”

Ocitáme se v hájemství nezdravě vypitých a životem zpracovaných, překvapivě však spokojeně se tvářících padesátníků. Skoro všechny stoly jsou osazeny družně se bavícími genderově vyrovnanými kolektivy. U vchodu strejc poklidně protáčí válce na dotykovém displeji, u hajzlů hrajou chlapi mariáš a Třicet případů majora Zemana v telce nad nimi působí spíš jako klišé záměr režiséra tohoto geronto-psychedelického představení. Jedinej vystresle působící návštěvník je rurální rocker kolem třicítky, kterej vypadá, že tady na dosažení padesátky už deset let čeká.

“Konexe!” vykřikuje ženská za našimi zády a s nedopitým panákem v ruce vysvětluje svou tezi pomalejším stolovníkům: “Vona teď dělá vrchní sestru a já lítám se smetákem jak piča.” Pokyvování hlavou nad věčnou pravdou přeruší závan chladu otevřených dveří. “Ahoj, Další,” vítá novou příchozí Piča od smetáků praktickou, ale zároveň upřímnou kogntivní zkratkou.

Paní hospodská ve dvou kabátech má úsměv babičky z reklamy na bujón, ze kterého se chce jednomu bulet dojetím. Když nám navzdory chipsům a tyčinkám za barem oznámí, že nemá nic k jídlu, bereme to jako starost o mladý kluky, kteří by neměli utrácet za blbosti.

Navzdory tomu, že se v Rousínově vyrábí maty pro celej východní blok, samo město v sobě nemá ani za mák zmrdství gamblerské metropole. V matech jdou prohrávat prachy po dvou korunách místo standartně brněnských pěti, čaj je za sedmnáct a pivo za dvacetdva. Není divu, že je tu plno, a dokonce že na rozdíl od Brňáků mají lidi v Rousínově na nájem i tvrdej chlast, kterej do sebe lámou s grácií oldskúl vesničanů a ne s trosečnickou odevzdaností městkejch alkáčů.

Loučíme se s babičkou a jedeme domů. Týpci na bmxkách před kebabem nás vyprovází ve velkoměstským stylu.