V téhle hospodě není nikdy prázdno. Hned po otevření se zaplní postproduktivními návštěvníky, čas od času sem zavítá i kriminálník nebo básník (vodku si tady jednou dával sám Magor Jirous). Dědci si každopádně hlídaj svůj svět a je těžký na něm něco měnit nebo se stát součástí tohoto věčně plnýho kvelbu.

V zadní místnost jsme kdysi zkoušeli vytvořit mladou sekci. Napřed ve dvou, pozděj se to rozrostlo na několik kámošů. A nebyly tu špatný podmínky, čtrnáctileté sestře jednoho z nás odmítla obsluha vydat kofolu a donesla jí pivo. Mezi chlapama v důchodovejch letech se tak po čase při cestě na záchod motaly i mladý holky (rekord byly čtyři!).

Od starších se nám nejednou dostalo poučení. „Bavíte se o Evropské unii?“ přisedl si postarší antisemita ke stolu, kde jsme zrovna dost přízemně nadávali na vysoký ceny vína v arabských večerkách ve Francii. Židovláda byla na stole po pár minutách. „Já vím s kým mám tu čest,“ mrkal pan Poznámžida  na kámoše – napůl Čecha, napůl Syřana…

Nicméně omlazovacímu experimentu se dařilo, do zadní místnosti začali chodit i další lidi pod čtyřicet (nebo jsme si jich začali všímat). Ale pozvání na panáka, kterým bychom se stali součástí kolektivu, pořád nepřicházelo. „To jsou študáci,“ bylo maximum, kterýho jsme při vstupu dosáhli. Jenom kriminálníci a jeden vězeňský pedagog (nutno dodat, že sem chodili na sobě nezávisle) byli ochotní se s námi bavit. Možná proto, že i je stará garda odsunula do zadní části.

Poslední kapkou byly nový maty. Dělaly ještě větší hluk než ty starý a tak jsme to natvrdo vzdali. Naštěstí se tady nic nemění (až na rozšíření dámských záchodků asi před pěti lety). I dnes se líznutej  sedmdesátník při krátké cestě od baru ke stolu hrdě ujišťuje: „Chovám se jak bílej.“