Ondra přijel až z Anglie, kde prodává boty, aby nafotil něco pro Prigl. Přemýšleli jsme, který místo v Brně je nejdivnější. Kandidátů bylo poměrně dost, ale časem jednoznačně vykrystalizoval klenot devadesátých let – Komplex Boby.

Na ohňostroje se sem v devadesátých letech scházeli lidi s několikahodinovým předstihem, aniž by Hrstka potřeboval nafouklou reklamu jako Ignis Brunensis. S bezpečností se v dobách slávy Boby nikdo nezalamoval a tak mohla Metallica zahrát na stadionu „Bobíků“ pro pětašedesát tisíc lidí, aniž by kapacita dostačovala.

Celý Brno se tu učilo jezdit na kolečkových bruslích a pořádaly se tu první mejdany „ve velkým stylu“. O ceně provozu této zrealizované utopie své doby si lidi špitali a vytvářela se svérázná ekonomická mytologie. „Jenom to, aby Boby fungovalo první půl hodinu stálo tři miliony.“ „Provoz stojí třicet milionů denně, na všechno mu půjčí banky, protože z toho mají reklamu.“ A podobně.

Svérázná architektura, rychlý peníze od banky, brusle a párty… porevoluční život vypadal úžasně. Nad slávou komplexu, stejně jako nad tehdejším nadšením, již zapadlo slunce. Dneska se už davy o víkendech v Boby netísní a raději korzují o pár set metrů dál v obřím Tescu. Zůstaly jen zarůstající stavby a originální dobová pojmenování jako Show Hall (dnes už bez kdysi obligátního Boby) jako tiší svědkového toho, jak si úspěšný normalizační sportovec představoval kapitalismus.

Doufejme, že historie nebude krutá a neotočí se k Boby zády. Pokud má Zlín Baťovy domky, proč by Brno nemohlo mít Hrstkovu promenádu. Za fotky ještě jednou dík Ondrovi Loupovi http://aermiks.wordpress.com.