U Růžičky se lidi nebaví o grantech na svůj nejnovější nonverbální site-specific projekt. Správní chlapi tady řeší poctivou práci na rozvodnách a plynovodech v Kazachstánu. Další správní chlapi, co tady sedí, pracovat nepotřebovali nikdy.

„Už ti strejdové koupili pivo?“ ptá se hřmotný štamgast gestikulující vězeňsky pokérovanýma rukama na malého blonďatého chlapečka, který už půl hodiny očumoval u našeho stolu.

„Já bych se vožral víc, ale na ty nový játra nemůžu tolik pařit,“ omlouvá se hochovi. „Kolik ti je?“ snažíme se změnit téma. „I a úl,“ ukazuje chlapec, že se naučil mluvit právě v této hospodě.

Sociální zanedbanost v nás probouzí Komenského. „Co je tohle?“ ukazujeme na ubytovnu z unimobuněk za plotem. Prázdný pohled a otevřená ústa chudého štýřického dítka nás nutí odpovědět za něj. „To je ubytovna,“ říká jeden. „Tam budeš bydlet až vyrosteš,“ probouzí se v druhém temná strana Komenského. „A tam je stavba, tam budeš pracovat,“ kompletujeme jeho osudový trojúhelník stavba-ubytovna-hospoda.

Pokud se na téhle hospodě dá něco doporučit, pak rozhodně u vedlejších stolů propírané vzpomínky na osmdesátá léta, kdy místní parta dobývala štěstí na Východě. „Rozumíš, vydělal sis na montáži a ještě jednou tolik na špinkách a vodce, který si vyměnil za kazety.“

Pokud nepatříte k úzkému kolektivu místních, pivo jen tak nedostanete. A pokud ho přeci jen dostanete a to vás donutí k návštěvě záchodu, teprve tam uvidíte nápis: „Nevhazujte nedopalky od cigaret do pisoáru. Rukou, kterou je po Vás vytahuji, Vám právě točím pivo.“

Nezájem o cizí hosty nejlépe vyjádřil vrchní při našem příchodu: „Vidíš to, lidi si sem zvyknou chodit a je po prdeli.“