Nejvíc českejch vidláků žije v Praze. To není tragédie, ale statistika. Kilometrů čtverečních kancelářského prostoru je v hlavním městě dost pro všechny, kteří obhájili diplomovou práci, vybrousili v Anglii polštinu a jsou celí říční vrátit společnosti její investici. A taky od života něco chtěj.

Příliš vzdálený Černý most

Díky maloměstské setrvačnosti je třicetosm hrubýho a 2kk v docházkové vzdálenosti od stanice metra Lužiny pořád považovaný za úspěch. Poukázky do fitka a na muzikály jsou spolehlivou pražskou taktikou akcelerující odliv natvrdlých mozků z Karlovarska.

Životní dobrodružství mladýho Siciliána před sto lety začínalo na schůdcích parníku do Ameriky. Cesta za štěstím českého absolventa Managementu cestovního ruchu v roce 2018 počíná otevřením záložky Jobs.cz a pozorným scrollováním od “koordinátora hotelových rezervací” až po “specialistu péče o provizní prodejce.”

Vůně dálek poprvé zavane v kupé rychlíku “676 Radobýl” směr Praha. Na hlavním nádraží zfetovaní idioti v mundurech security vyhazujou z čekací haly životem přejetý padesátníky, ožralce a mentálně zaostalý v prochcanejch hadrech. Kolem nich se řítí zástupy vesničanů přestrojených za account manažery, bankovní poradce a píáristy klusající parkem přes použitý jehly na první pracovní schůzku.

Pražská flow

“Jaká byla zabíjačka?”
“Fotil jsem to na iXko, režim portrét, rozmlžený pozadí,” baví se vyhublá čtyřicítka nad smaženým celerem za tři kila s chlápkem ve zmrdským sáčku a zlatejch teniskách. Ty nevyšší kasty v pražským píárkovým bizu nikdy nic neřeknou ani neudělají jen tak. Všechno má význam. Všechno je předmětem postironický soutěže. Gucci, co vypadá jako fejkový Gucci, za třicet táců, pravidelný seance u osobního kouče za pět, kokain za tři a domácí kváskový chleba k nezaplacení. “Miluju režim portrét, zahladí vrásky. A hodí se pro moravskej folklór.”

Zběsilý požadavek non-stop břitkosti, velkoměstského nadhledu a duchapřítomnosti vede k tomu, že kamarádské party i celé pracovní kolektivy po sobě nervózně pokukujou a každej se směje pro jistotu úplně všemu. Na téhle pražské kolektivní neuróze bohatnou psychologové. Nechat někoho bez obav vykecat je tady ta nejvzácnější komodita.

Psychologové vyhořelejm kravaťákům celkem rozumně doporučujou frkat míň koksu a víc běhat. Sami ale koks sjíždí taky a moc toho nenaběhaj. S hypinou na krku můžou leda tak po pár čárách bílýho s kolegama od fochu vzpomínat, jak za mlada dělali s postiženejma nebo nevyléčitelně nemocnejma. Za poslouchání zmrdů se ale platí víc.

Bydlení

“Kdybych vyhrál dvacet milionů, tak do nemovitostí nedám, nic. Nic!” bojovně se svěřuje u barového pultíku hotelového bazénu AXA nacamranej důchodce v polokošili. Adresát jeho slov, pracující penzista s knírkem, se má co ohánět s vydáváním klíčů pro koupele lačný Rusáky, a tak jen odvětí: “To je pochopitelný, Praha je krásný město, dobře se tu žije”. K velkým investicím skeptického dědulu tím ale jen popudí: “Všechno pude do prdele. Já bych si nekoupil nic.”

Nacamranej dědula má pravdu. Za dvacet mega si člověk v Praze koupí velký hovno. Cenama bydlení se to tady blíží světovým metropolím, výdělkama ale Pražáci zůstávají věrný celostátní tradici práci za vyližprdel. Kdo má tu smůlu, že mu prodej velkostatku po babičce hodil jen pětku, může rodinný jmění investovat leda tak do tři plus kuchyň na Čerňáku.

Kultura z centra

Pražáci rádi pracují s tezí, že žijí v kulturním městě, kde dokonce existují věci jako výtvarné umění, experimentální divadlo a hudba. Stejně jako na Vyškovsku, ale i oni naráží na fakt, že všechno, co se povyšuje nad úroveň masopustu, nikoho nezajímá. A tak se vidláci z Prahy přetahují s přespolními o nejlepší místa v divadle Hybernia a sahají si na dno při sledování Manželských etud od Heleny Třeštíkové.

Viděno znojemskou optikou by se mohlo zdát, že Praha je zřídlem kreativity a invence zavlažující čerstvými impulzy zbytek republiky. Že opak je pravdou člověku dojde pod vývěsním štítem alterntivní hospůdky Rabar sousedící s alternativním divadlem Radar. Ani pražští kumštýři se s posvátnou hrou se slovy moc neprcaj.

Made in Prague

Jak se z člověka stane cajzl? Obtloustlý zástupce pojišťovny v lososové košili vyhlíží nové klienty ze svého mobilního stánku v pasáži Obchodního domu Kotva. Je klidný ve své kukani.

Kdysi se chtěl “udělat na sebe.” A skutečně, neochota vedení společnosti platit mu sociální a zdravotní ho nakonec dovedla do stavu živnostenského. Prdel mu zformovala židle, hlas naladilo dvacet tisíckrát zopakované “měl bych pro vás ještě jednu zajímavou nabídku” a mysl zkáznily metodické pokyny České národní banky. Je z něj hotový muž.

Epilog z Florence

Někoho sere vysokej nájem, jinýho stresuje hypina, práce za kulový a kreténi na billboardech. Sem tam se ještě nějakej zoufalec v zácpě oddá dennímu snění o tom, že mu každou chvilku zavolají z architektonickýho studia v Göteborgu. Spíš ale nezavolaj. Cesta z Prahy nevede přes Terminál 2 Letiště Václava Havla, ale přes ostrůvek 16 na Florenci.