Není lepší místo na schovávanou před globálním, celostátním či regionálním děním než Oáza v Adamově. Vlastně i před děním u vás doma. Tahle „příjemná dřevem obložená kavárna“, jak ji popisuje trampská mamka za barem, má všechno, co potřebujete: vyhlídku na celou Gottwaldovu čtvrť, televizi, propocený plyš, pivo pořád pod hladinou dvaceti korun a obsluhu, co se zbytečně nevyptává. Pro nás se stala ideálním místem, kam se schovat před v Adamově obzvlášť výbušným 17. listopadem…

Nenápadný podnik citlivě reaguje na změny nálad v adamovské společnosti. V devadesátkách to byla hospoda, kam si v klidu zašli spořádané manželské páry na pivko po šichtě, aniž by jejich děti trpěly výsměchem spolužáků.

Na přelomu milénia přešla Oáza do nonstop módu. Po zavíračce ostatních lokálů se ve vypolstrovaných boxech scházela rozchlastaná mládež a nakopaní samotáři v končícím rauši. Řady místňáků pak posilovala vlna lidí z „rozjezdů pro Adamov“ – poslední lokálky od Brna.

Rozchlastaná mládež tehdejších dnů buď úspěšně splácí hypotéku, nebo se přestěhovala do již zmiňované Metropole, kde dělá bůhvíco. Klasici z rozjezdů, tak přespávají u těch, kteří v Brně zůstali natrvalo. Oáza se pomalu vrací do starých kolejí hodných dědečků a dědků, ale i mladých pivařů, kteří se na nelehké pouti světem mezi Brnem a Blanskem ztratili v propadlišti generačních dějin.
Koutek s hracíma automatama zeje prázdnotou. Zavírá se v deset, o víkendu v jedenáct. Co dnes dělají nakopanci, kdysi plní chemické energie, netuším.

Párek vám tady dneska už nikdo neohřeje. Touha po troše teplé proletářské uzenině je o to bolestnější, že v televizi zrovna Babica ukazuje, jak zabalit maso do celé hlávky kapusty. „To musí být nějakej překlep, jestli jste někde četli, že se tady vaří,“ odbyde nás výčepní zvyšující si kvalifikaci sledováním TV receptů.

Domácí pohodička. Hostů není víc než prstů na rukách ožralýho dělníka na pile a zatímco na kalendáři holky schovávají hlavy do míchaček na beton, u vedlejšího stolu se doslechnete nejlepší rady pro pálení kalvadosu.

O tom, že se v lokálu zvedá úroveň, svědčí i nový plastový okna. „Kam si sedáš, tady se stejně nikam neschováš,“ vítá jeden štamgast hláškou přicházejícího kámoše. Ale jen do chvíle, než si příchozí dá kapesník před tvář. „K nám nechoď, bacile!“

Na záchodech není radno se zdržovat, několikrát prokopnutý dveře jsou buď dílem agresivního hosta nebo úporné snahy dostat se ven. I sem však zavál novej vítr – žebřík a kýbl jsou nemilosrdně vykázaný na chodbu. „No vidíš, jak to hned jde rychleji, když se to pořádně rozcvičí,“ hladí jeden tata ledviny druhýmu.

Zvedáme se k přesunu přesně opačným směrem než bývalo zvykem ještě před pár lety – z Oázy na Masnu. Tam na nás teprve dopadá mediální masáž 17. listopadu. Zatímco z telky jede obraz Milady Horákové z jukeboxu se valí Hanička Zagorová. S minulostí jsme vyrovnaní.