Není moc co kecat, tento článek je o fotkách. Když jsme tudy s fotografem Emanuelem Práglem, reinkarnovaným z Miroslava Brna, projížděli za Prahu skládat bedýnky od obalů na hokejky za 72 na hodinu, zavoněl Adamov. Zmatený fotograf nevěděl, jestli se má dřív cpát klobáskou Nebojsa nebo fotit srdce sídliště.

Tato obchodní pasáž rozprostřená v několika chodbách vypadá, jako kdyby hobiti budovali normalizaci. Umírněnost a láska k míru a pokoji organizovaná normalizačním inženýrem nabízí veškeré služby: od čokoládovách ženských naděr s popiskou „prsa“, přes krůtohusu až po čistírnu oděvů nebo sázkovou kancelář.

Vyžranej fízl s cyklistickou helmou upnutou za opaskem si objednává párek v lidovým bufáči se slovy: „Sním si to tady, však mám čas.“ Kdyby se tudy v pravidelných intervalech neprohnal dav vyfluslý metrem, bylo by to tu jak v časové kapse, ve které se spojilo Bylo nás pět a Stalker.

Figury, který normálně potkáváte ve městě, se tady mění ve svý alterega ze sovětskýho dystopickýho sci-fi, kde jsou všichni šťastní navzdory osudu. Ruština v hospodě tomu napomáhá.