V docela obyčejný brněnský hospodě si rozčílená filďačka stěžuje druhé: “Jako ta bečka by ten večer vystačila pro všechny! Ale kdo mohl počítat s tím, že ti tři vypijou každej deset piv! Jako chápeš to? Deset! Já ani nevím, kam to dávají? Vždyť to není fyzicky možný!” Uzavírá své lamentování nad pokaženým víkendem.

Magické číslo 10. Legendární metr piv. Pro mnohé pivaře meta. Numero, při kterém se mnozí plácají po rameni, že to zvládli nebo nejzazší množství, za které nejsou ochotni zajít. A mohl bych klidně pokračovat dál… Já vás však teď zavedu někam úplně jinam. Do krajů, kde se již dávno na žádné limity nehraje. Kde pití s mírou znamená lít půllitry čepovaný na čárku a kde chmelovému moku neřekne nikdo jinak než “Píívo.”. Přenesme se do tří nenápadných vesniček nedaleko Brna na Českomoravské vysočině. Říkejme jim třeba Malá, Střední a Velká…

Tajná zbraň Výpečky

Ze dřezu s vodou vytahuju další dva lahváče. Sedíme s místním Starostou ve sklípku a pijeme ale osmýho každej. Starosta už delší dobu mluví sám. A jak jinak než o pivu: “Není to tak zlý, ale teď to mám ještě vychytanější.” Zkouší teplotu. “Doma si namrazím petky s vodou a ty tam pak dám. V obchodě teď prodávají jedenáctku za 8.90,-. To de, ne?”

Přikyvuju a on pokračuje: “Z desítky se neožereš, to je to. To je jen tak k práci. V B……., víš kde to je? Nedávno vymysleli dobrou soutěž. Kdo vypije v pěti na čas velkou bečku píva. Manšaft měli dobrej, ale když zjistili, že se chcem zúčastnit i my, tak to zrušili. Tady se pilo vždycky strašně!” Nevěřícně kývá hlavou a smutně kouká.

“Víš kdo by tam byl?” nadhazuje. “Já, Kulička, Dobytkář, Kotelník a Vedoucí. Možná i jeho brácha jako náhradník. Hochu to každej bysme to zvládli hravě! Důležitý je se na to dobře připravit. Nejhorší sou brambory!” zavzpomíná. “To ti v tom pajšlu nějak nabobtná a pak to musíš tlačit fakt na sílu. To chce něco jinýho. Něco takovýho…”, a udělá rukou pohyb, jakoby zařezával kuře.

“Něco mastnýho jako třeba guláš nebo klobása?”, nadhazuju. “Výpečky!” Kontruje. “Výpečky s knedlíkem. A zelí! Pěkně maštěný!” a zasměje se svým typickým smíchem – “Hohohohohoho!”

Na výletě v pivováře

“Sem ti říkal, jak sme ještě s JZD byli na výletě v pivovaru? Jel nás celej autobus. Už při cestě tam byla dobrá nálada a na místě tři hodiny volná konzumace – Hoši!!” a zas se směje. “Říkali v tom pivováře, že to ještě v životě neviděli a to tam měli ledacos.” kroutí hlavou.

“A pak jakože prohlídka města. Tak sme se vydali s Dobytkářem na oběd. To sme ještě hrozně oba dva žrali. Vlezli sme do nějaké hospody, úplně prázdná a my už fest napití. Objednáme si a Dobytkář usnul na stole. Měl už v sobě asi 15 piv a bylo mu teprv šestnáct. Ta servírka vyběhne s tím obědem a celá ustaraná, jakože co teď? Ja jí povidám – paní, vo to se nestarejte, jen mi ho pomožte naložit na záda. Oba dva obědy sem sežral, zaplatil a vyšel s Dobytkářem na zádech směrem k autobusu. Jenže se mně po cestě nějak zapletly nohy – měl sem jich v sobě už taky přes 20 – a oba dva sme se skáceli na chodník. Všude lidí. Hrozná ostuda. Jenže jak sme spadli, tak von se bouchl do hlavy a z té rány se probral. Stačilo ho jen postavit na nohy a jít.”

“To víš! Po cestě nazpátek byla pauza co 15 minut. Všichni chodili chcát a pro píva na benzinu. Stavělo se skoro v každé vesnici… A večer sem šel ještě do hospody.”

Co na to lékař

Starosta se zahledí do dáli. “To s náma byl i pan Prygl (podobnost jmen s časopisem není náhodná, ten pán se tak opravdu jmenoval a historka se udála). A nám vykládal jak byl u doktora na prohlídce. Ten se prej díval střídavě na pana Prygla a na výsledky a pak se ptá:
“Pijete?”
“Nóó, tak 10.”
“Týdně?”
“Néé, denně.”

A přitom každej veděl, že jich dá 20, ale to doktorovi říct nemohl, aby s ním neškráblo.
“Pane Prygl! Měl byste to pití omezit! Za dva měsíce přijdete na kontrolu.”

No a za dva měsíce se na kontrole doktor ptá: “Tak jak pane Prygl, jak s tím alkoholem?”
“Nóó, omezil jsem ho pane doktore.”
“To to Vás chválím! To Vás chválím pane Prygl.”
Ale pravda byla ta, že jich každej den místo 20 vypil jen 18.”

“Je to tady tvrdej kraj!”, vyhrkne Starosta a znovu se začne od srdce smát.
“No nic, už sem vypláchl hubu (piva v hospodě jsou na něj moc hořká, proto po jejich konzumaci jde ještě na 7-10 lahváčů). Příště ti povím o tom, jak jich Vedoucí vypil na zábavě 47. Dva dny prej ležel jak mrtvola a až třetí den mu začalo být blbě”, znovu se směje.

Pití při práci

Další den stavíme zeď u hospodskýho a odpoledne se jde na výročí hasičů. Už z rána na mě Kotelník řve: “Ty kůůůrvo, kde sééš?! Dej si hned dvě píva, ať ti to začne myslet!” Kotelník je ze Střední vsi. Z Velké tu není nikdo. Podle lidí z Malé a Střední vesnice se tam pije tolik, že je to naprosto nepochopitelný. Včetně ženských a dětí.

Kotelník dneska pije desítky. Rozvíjí místní teorii o pití při práci. “Z desítek se prostě neožereš. Můžeš jich vypít kolik chceš, je to tak na žízeň.”

Kolem půl jedenácté je první seriózní pivní pauza. Čas nahradit ranní desítkový plechovky čepovanou jedenáctkou. Všichni se pak těší na pivo, který bude k obědu.

Mezi značkama suverénně vede Kozel, Brno a Bernard. Místní nejsou zvyklý na výkyvy kvality a mají rádi svoje jistý. Už několikrát jsem se jim snažil vysvětlit, že existují i malé pivovary a nová piva, ale vždy mě odbyli stylem, že na žádný experimenty tu není nikdo zvědavej.

Kolem poledne začne Hospodský dělat zmatky a pobíhat všude kolem. Kotelník zahlásí “Jen se na něj podivej! Vždyť už je jak brus!”. A odjede si něco vyřídit autem. My se dekujem taky.

Na hasičským výročí je už od začátku sranda. Jen při nástupu jeden značně neupravenej mladej velitel sboru zasalutuje levou. Staří hasiči to komentují slovy “To se mi snad zdá. To snad není možný!”, a začnou lít. Dotyčný si ihned vyslouží přezdívku Levičák.

Starosta si po chvíli dodá kuráže ke kritizování místního piva. “Zábava je dobrá, ale má to jednu chybu! Pivo je teplý! No já bych to snad třeba skous, kdybych jich chtěl vypít jen 5. Ale co když si jich chce člověk dát třeba 40!” lomí rukama.

Zábava vrcholí vystoupením místního šampiona v thajském boxu. Ten za hlasitého syčení boxuje do vzduchu a opakovaně co nejsilněji kope nohou do přistavené pneumatiky. Všichni se vsázejí, jestli pak bude chodit.

Starosta celý večer sleduje Levičáka. Až ten už je špatnej od spodu a musí ho odnášet, prohodí jen: “To je kus.”, a dál se úspornými pohyby věnuje konzumaci svého nápoje.

Vše se noří do pivního oparu. Sbor z Malé vesnice má suverénně nejdelší plůtek. Hoši zase zamakali. Odjezd je chaotický, ale místní jsou naštěstí mistři v řízení v silně podnapilém stavu. No a další den je dopoledne sraz u Hospodskýho. Zase u piva.