Někteří lidé si naivně myslí, že posilovna slouží k tomu, aby se člověk dal tak nějak do kupy, a všechno, co pro to musí udělat, je zasednout ke stroji a makat. Je ale třeba si uvědomit, že s prvním krokem na propocenou žíněnku vstupujete do říše lidí, jejichž životním cílem je zaujmout v prostoru o něco více místa než jejich bližní, a neváhají kvůli tomu obětovat nespočet hodin, litrů potu a centimetrů penisu neúprosně se zkracujícího pod náporem anabolik.

V posilovnách, a obzvláště těch maloměstských, kde každý na každého všechno ví, se rozvíjí solidárně-soutěživá subkultura, do které nemáte šanci zapadnout, pokud neovládnete její zvláštní komunikační kódy. Do gymu se nechodí jen pro svaly, ale především pro respekt. Každý posilkář ví, jak se zatvářit, kdy zanadávat nebo uznale pokývat nad historkami toho druhého a přitom ho nepustit na své pomyslné území. A tak protože v Česku nemáme žádný pořádný ghetta, pro bílýho kluka s maturitou je posilka jediná solidní průprava do vězení.

Přesnídávka pro svaly

Líně se táhnoucí dopoledne je zlatou dobou posilkářů. Zatímco většina obyvatel krajského či okresního města se potí v kanclech nebo lapá po dechu u linek v montovnách, majitelé pizzérek a podílníci golfových hřišť a kovošrotů postupně plní malé parkoviště před gymem. Tahle cvičební hodinka a půl je vždycky příjemným relaxem, drbacím dýchánkem, dobou krmení ega a velkorysého rozdávání pravd a novinek ze života sportovně-podnikatelských stálic maloměsta.

Mladej opičák

„Ty nesypeš? Tak to se nedivím, že nemáš žádný výsledky!“ hlaholí směrem k méně odhodlanému sparing partnerovi během rozcvičování devětadvacetiletý syn majitele masny, za něhož více než slova mluví giboní postava a účes Vanilla Ice. V oranžových teniskách, fosforeskujících trenkách a bílém tričku bez rukávů krouží rukama, nadhazuje rameny jako hráč amerického fotbalu a natěšeně klopí hlavou ze strany na stranu, zatímco se zálibně rozmýšlí, po jakých činkách sáhne.

Během následující dvouhodinovky bere pod křídlo svého zakřiknutého společníka a nutí ho ve stylu Mickey Goldmilla překonávat práh bolesti. Jeho motivační úsilí ale vypadá, spíš než z Rockyho, jako vystřižený z Kokosů na sněhu. V pravidelných intervalech pak s potutelným výrazem vytahuje pixlu se „zobáním“ a opakuje větu: „…a teď už stačí jenom cvičit, dobře jíst a být v klidu!“ Jeho hohorovně ujasněná představa o životě mě pokaždé dojme.

Podnikatel v zenitu

„Když jsem tuhle jel v noci do Itálie…“, uvádí každou třetí větu osmačtyřicetiletý oplácaný pitomec s holou hlavou a zlatým řetězem kolem krku. Opakuje to tak dlouho, dokud si není jistý pozorností ostatních krocanů. S obličejem přerostlého kriminálnického budulínka a v MMA kombinéze se mu během zvedání kladek daří určovat tempo diskuze.

Všechny historky o svých častých výjezdech na Apeninský poloostrov, ať už za zábavou, kšefty či známými, doprovází světácky detailními popisy: „To je tam v těch serpentínách nad Bolzánem,“ s překvapivými odbočkami: „To moje nový Subaru moc netáhne.“ Pomyslné odplivnutí nad nedostatečným výkonem vozu nutí k vážnému pokývání ostatní vylepance, za což si vysluhují ujištění, že „toho japonce vole vyměním už za rok, ne jak normálně po dvou letech.“

Starej nadrženec

Občas otěže diskuse přebírá šedesátiletý, solárkem trpělivě osmahovaný bývalý kulturista s vízorem paragána. Jeho drsňácky strhaná tvář je přesnou kombinací Stevea McQueena a současného Oldřicha Kaisera, a rámuje ji funkční vlasový sestřih po vzoru bývalého šéfa národní protidrogové centrály.

Na rozdíl od jeho společníka z něj neprýští cestovatelské nadšení, ale druhá míza, takže všechny jeho kecy jsou o sexu. Kdyby někdo nepochopil, že navzdory věku se jedná o největšího mrdáka pod umělým sluncem, prochází posilovnou na boso, ve fialovém tílku s hlubokým výstřihem a s pažema vytrčenýma do obráceného U.

Suverénně u toho hlásí na celou posilku: „Dneska už ty mladý ani nemrdaj“, případně: „Ten náš mladej pořád čumí do kompu, já nevím, jestli tam v tom pokoji furt honí, nebo co tam vlastně dělá?“ Upírá přitom pohled na vyděšenou dvacetiletou studentku na běžeckým pásu, která v instinktivní snaze zdrhnout zapíná nejvyšší rychlost.

Ze všech přítomných ho mám ale nejradši. Jeho snaha nepůsobí na rozdíl od ostatních kašírovaně. Je vidět, že už má něco odžito a je plně ztotožněn s rolí chlapa, kterej kdysi rád mrdával, a touží mladší generaci předat svůj příběh.

Kultura a sport

Člověk zůstane člověkem i po značné dávce steroidů a tak i chlapi od činek se neomezují jen na auta a píchání, ale zajímá je kultura. „To je snad ještě větší sračka než ta mladá Vondráčková,“ komentuje monotónní tucku Dance Rádia linoucí se z repráčku na zdi dvaačtyřicetiletý vytáhlý kšeftař se starožitným nábytkem.

Menší objem svalstva nahrazuje kulturním rozhledem a společenskými konexemi. Znát se s prvoligovými hokejisty a fotbalisty je na malém městě zaručenou legitkou do sfér samozvaných vyšších vrstev. Větu „Milánek, ta rychlonohá piča sotva dostane balon, tak ho hned ztratí“, dokáže pronést s tak žoviální familiérností, jakoby všechny ty hráče vlastnil.

Na správném maloměstě nestačí dokazovat si společenské postavení zánovní károu, extrémně čistokrevným buldočkem a běžeckým pásem v zadním traktu vily, vedle nějž se vám mohou při vašem ranním běhání svěřovat méně šťastní spoluobčané se svými problémy a žádostmi o půjčku. Je třeba vyrazit do světa a změřit síly s někým upoceně rovným. Posilovna v sobě odjakživa spojovala to nejlepší z baru a vězení.