Nejen čtenáři a autoři Priglu si oblíbili estetiku šedi a vybydlenosti. Squash se chodí hrát do ghetta a i pro obchodní schůzky, kde jde o miliony, se najde místo přímo na Cejlu. Od káry ke dveřím kavárny nebo sportoviště je to jenom kousíček a do okolí se vydává málokdo. Je těžký pro to najít důvod.

Opuštěná fabrika za rájem hráčů Squashe a unimobytovna vedle luxusního InCafé k návštěvě příliš neláká. Oblast je tak zchudlá a Cejl tak blízko, že v těchto uličkách není ani hospoda pro místní. Nápisy na zdech mluví samy, někdo se nebál ani poesie. Služby se tady překvapivě rozvíjí pro úplně opačnou sortu lidí než jsou její obyvatelé.

Lázně a restaurace Heligonka uprostřed opravených továrních hal, administrativní centrum patřící k teplárnám, to všechno dohromady vytváří z tohoto kraje ghetta pro samotné chudé pouhou tranzitní zónu. Blízká řeka pak dětem, který se nechtějí fotit, nahrazuje hřiště.

Návštěvníci InCafé ve špičatých botách se tak mohou při popíjení kávy za šest pětek těšit pohledem na chlápky tlačící vozík s nasbíraným kovem nebo na zdeptaný tváře lidí jdoucí do – cituji – „cash agentury“.  Absence lidí uprostřed sociální hierarchie vytváří nečekaný kontrasty. Nejen luxusní kavárnu a restauraci, kam si lokálové „na jedno“ nezajdou, ale i pištící starý renault vedle SUV. Lidi vylézající z aut připomínají svý stroje, péřový bundy majitelům SUV dodávají buclatý zjev auta na vysokých kolech, ti kteří lezou ze starých aut naopak budí dojem, že je něco špatně.

Kafe v InCafé nám napoprvé nepřinesli vůbec, napodruhé už jsme se líp oblečení mohli kochat plyšovýma medvídkama zdobící okno směrem na Cejl. Stoly nejsou jednoduše očíslovaný, ale před číslem je zkratka VIP. Do ubytovny vás však toto VIP nedostane, to byste si museli jít půjčit prachy do agentury Cash.