Život je postupná ztráta iluzí. To platí i na Matějské pouti. Nedalo se čekat nic víc než zestárlý kolotoče a kouzlo úpadku, přesto nás – otrlé vyhledávače lidského neštěstí – naprostá bezútěšnost kdysi slavné pouti překvapila.

Adrenalinové televizní spoty o Matějské pouti koncem osmdesátých let dokázaly v naivním dítku vzbudit dojem opravdové události. Jít za tímto dětským snem se hned ve vchodu ukázalo jako chyba. Unavený hlas naháněče na autíčka, co do sebe vráží, opakuje výzvu „Pojďte si zajezdit“ jen z povinnosti. Chlapi s žlutými kníry kouřící osaměle před atrakcemi nevypadají už ani nebezpečně.

Víc než dvacet let starý popkulturní odkazy, který nejspíš těsně po revoluci rozdmýchávaly vášně, nezabírají. Děti Ramba neznají a dospělým to připomíná jedině vlastní chátrání. Oživení perníkového srdce perníkovým Bartem Simpsonem a vílou Amálkou probudí věčné dítě asi v málokom.

Zatímco při filmovém útěku za mládím je i po letech Hanzlík celkem svěží a žiguliky stále funkční, na Matějské je zaprášenost patrná na každým kroku. To sice otevírá dveře pro nostalgické návštěvníky, kteří si sem v maskáčích „operace pouštní bouře“ zajdou na pár piv a panáků, ale mafiánskou romantiku kolotočářů vydělávajících miliony to nevytvoří. Ne, že by nás stánky s předraženým chlastem nepotěšily.

Dům hrůzy (vstupné 40 korun) vyvolává strach jen tím, že byste mohli ve tmě šlápnout do kolotočářskýho hovna. Situaci zachraňuje fotograf vzpomínkou, jak v Adamově do maringotky s Domem hrůzy bušívali malí cigáni a zvyšovali tak strašidelnost atrakce. Jestli má tato bouda nějakou schopnost vyvolat hrůzu, pak jen tím, že připomíná starším ročníkům, jak idiotský muselo být jejich dětství, pokud jim tohle připadalo strašidelný.

Se setměním a odchodem hostů se mění celá pojízdná show v barevný brownfield. Opuštěný zábavní průmysl, který už nikoho nezajímá.