Po devatenácti letech nepřetržitého provozu končí poslední smradlavá alternativa brněnskýho pití kafe známá jako „Černoška“. Ne, že by sem občas nějaký klasický kavárenský povaleč nezabloudil, ale povaha této kavárny je přece jen trošku jiná. Černoška stojí mimo hlavní tepny brněnskýho kavárenskýho života (vlastně stojí mimo jakýkoli tepny) a lákala vždycky spíš postarší podivíny než draze oháklý mladíky.

Citlivější povahy si stěžují, že to tady zapáchá jak v domově důchodců. Slušní lidi se sem zkrátka staví maximálně pro praženou kávu do pytlíku a podrobněji originální výzdobu nezkoumají. To nebrání partě padesátníků s nejasnou strukturou příjmů, aby tady netrávila celý dny. Na mafiány jsou tito štamgasti chudí, na důchodce mladí a na pracanty zjevně moc vyzevlení… a tak chodí do Černošky. Potřeba sexu po padesátce, právnický kurvárny a brněnská boxerská scéna osumdesátých let, to jsou jen namátkou témata, která řeší lidé s trochou peněz a bez práce.

I tady lze narazit na studenty a studentky slavné Masaryčky. Hudební teorie, historie a antropologie se tady však vyskytujou spíš ve stopovým množství. Na prázdný místo nastupuje často sama prázdnota, která čiší z očí mladších hostů kafárny. To však neznamená, že se vás dívky s notebooky a haldama poznámek nezeptají, kdy začala třicetiletá válka (naštěstí jsme věděli – pro nedouky: 1618).

Smutná zpráva pro milovníky HC zakouřenýho prostředí: máte na návštěvu Černošky čas tak do Vánoc a pak šlus. Naváže na ni obchod s levnýma nebo drahýma hadrama. Snad vzhledem k blížícímu se konci nechce zavalitý nihilistický kavárník o článku a focení ani slyšet: „Prostě si to nepřeju.“  Co se stane se sochou, která dala místu jméno, nemá zatím nikdo ani tušení.