Ráno ve čtrnáct hodin mě budí neznámý číslo. Bylo mi řečeno, že jsem drak a starej kámoš ze střední, na kterýho si nejde nevzpomenout a jestli nejdu do hospody. Snídaně byla teda zařízená, u černýho orloje potkám známýho, kterej s rukou v díře čeká na kuličku, aby ji turistům prodal za čtyři kila. „Jdu do Onyxu,“ povídám mu, znáš to? „Onyx, vole? Tam mají hnusný kafe za pade, dávám si tam schůzky s kreténama!“

Hnedka nad mekáčem na mě mává bývalej spolužák, stejně jako orloj trčel z betonový dlažby. Nešlo ho přehlídnout. „Zdar draku, tak vidíš, že tě nezvu do žádnýho pajzlu!“ Nedá se říct, že by ta putyka nestála za to. Nadměrná přítomnost zjevně labilních a vyšinutých lidí se vysvětlila hned, jak mi hostitel oznámil, že naproti je centrála nějaké politické strany.

Imitace kamene, podivný svícení, nepřítomnost matů a zákaz zvracení na záchodech láká jen tu nejotrlejší sortu. Lidi tu do plagiátů iPhonů nadávají svým fiktivním podřízeným: „Jak nebude, ty kurvo, dal sem ti za to stopade!“

Stálí hosté ve zjevné depresi nadávají i sobě navzájem: „Na tebe seru, pičo, měl ses starat před volbama.“ Ti mladší zas volají rodině na venkov s novinkou kariérního postupu v moravské metropoli. „Chodím slušně oblíkanej, neboj mami.“

Víno se tu sosá od otvíračky, spolu s hnusným kafem ho roznáší dva mastodonti z fitcentra. Z určitýho hlediska jsou tihle lidi vlastně pankáči, povaleči kteří zjevně neřeší styl. Myšlenku mi vzápětí potvrzuje plešatej padesátník v saku z londýnský charity. „ Ceny mě nikdy nezajímaly,“ snaží se nažhavit hubenou vysolárkovanou čtyřicítku z Tišnova.

Už nevím, co mi spolužák všechno vykládal, ale vzhledem k tomu, že zatáhl útratu, tak se má asi dobře.