Dřív se jezdilo o víkendu do Majlontu, odkud rodinky pochodovaly lesem směr Útěchov. Teď sobotnímu Brnu vládne Ikea. Bezplatný autobus s reklamou nalepenou rafinovaně tak, aby vás nikdo nezahlídnul mezi sockama, zpřístupnil radosti švédslého nábytku i stravování doslova každému Kuřimováku.

Apelem na konzumní ekofašismus Ikea dostala i ty z nás, kteří normálně v batikovaným tričku a kristuskách nadávají na komerci. Stejně jako jsme se za socu potkávali se sousedama na tý samý pláži u Balatonu (zaměstnanci adamovského Adastu se dostali až do Bulharska), dneska společně obědváme u plastových stolečků a libujeme si, kam jsme se kdo víc posunuli.

Horní patro

Základní typologie návštěvníků spočívá v tom, kdo si prohlíží i horní patro, a kdo se žene rovnou do restauračky. Horní patro je přesně to pravý místo pro všechny lidi bez fantazie – kromě toho, že si baráky obestavují nepotřebným nábytkem ve střízlivým stylu „pořád-to-musíš-uklízet“, ještě si ho tam i dobrovolně sestavují v pořadí, jakej jim firma předepíše.

Tady potkáte všechny lonťáky, co tu už víc jak rok nebyli a prostě si to musí všechno znovu prohlídnout a ošahat. Zamilovaný náctiletý páry, co si z dohledu rodičů hrajou ve vystavených kuchyňkách na mamku a taťku, ale ještě nemají dost odvahy na to, aby si spolu lehli do postele uprostřed.

Byfé

Rychle prozkoumat dnešní akci, na čem se dá nejvíc najest a ušetřit současně. Před nudlí lidí zírajících do vitrín s deserty se často odehrávají malé manželské tragédie „tys zapomněl tu Ikea family kartu? Tak co tu vlastně děláme?“

Jo, mít kartu jedné velké veselé rodiny je nezbytnost. Kafe zdarma (ale ouha, jen ve všední dny), párek o pět korun levnější. U pokladny je to stejně jedno, unavená holka za kasou s výparama těch nejlepších jídel ve vlasech, už nemá ani dost sil, aby karty zkontrolovala. Možná by sama jedno kafe uvítala, veselá rodinka si však diktuje tvrdou rukou.

Ikea však nabízí mnohem víc možností, jak ušetřit. Hrdí na to, jak jsme je hezky česky přechytračili, čerpáme všechny výhody švédského stolu. Do hrnečků od kafe si nalíváme brusinkový patoky, pak zas kafe, pak zas kolu – hlavně ať to nikdo nevidí. A aby se nám čas, který tady dobrovolně trávíme, vyplatil ještě víc, nacpeme si kapsy balenou solí a pepřem, když už ten cukr takhle nedávají. Další ouha, v kapsách už je málo místa, jsou totiž plný dřevěných tužek z horního patra.

Spodní patro

Ve spodním patře už na nás nic nečeká, tady vede heslo „kupuj“ a usměvavých obrázků ubývá. Po průchodu labyrintem všeho, co by se vám mohlo hodit, kdybyste to už neměli doma pětkrát, na vás ještě vesele zamává oddělení zlevněných produktů.

To je balzám na srdce všem kutilům, co se klaní oltáři švédskýho designu a kupují bazmeky, které pak doma teprve uvádí do funkčního stavu. Ráj všech starostlivých maminek, kterým děti vylítly z hnízda a ony si se skelným pohledem kupují polámaný a uschlý květiny, kterým pak vdechují život. Lep na lonťáky, co si tu pod vábničkou slev koupí deky, který stejně nebudou používat.

Pak už jen pokladny a za pokladnou ještě na doma mražený masový koule pro lidi, co nemají koule. Jídlo, na který celej život nadáváme ve všech školních a závodních jídelnách, tady slaví comeback. Rychlej párek, rychlá kola a rychle na autobus. Bezstarostná jízda továrnou na sny končí u starýho dobrýho Prioru.