Psát o kultu takovýho formátu, jako je dolní část Skleněné louky, skoro nejde. Hospoda, která nám ukradla kus mládí. Hospoda, kde se dá v alkoholovým oparu uniknout z reality ještě víc než jinde. Místo, kde můžete sledovat, jak to vypadá, když se chlap pochčije vsedě. Jeden večer se bavíte s kriminálníkem i učitelem dějin médií na FSS. Tady vás rodiče mít nechtěli.

Hospod, kde vás nechají spát ožralý na stole, je hodně. Tady to patřilo ke standardu. Spávalo se ve spacácích, spalo se na baru, na zemi, na stolech, na židlích, za barem, na záchodě i ve stoje. Hnusný drahý pivo a levný panáky, ožralí, zhulení barmani a alkáčská pospolitost jsou a byli poznávacími znaky tohoto brněnského sociál klubu.

Fetiš

„Kdyby tam seděli všichni úplně nazí, vůbec by mě to nepřekvapilo,“ říká bývalý provozní Harry. Dolní Sklo je nevyčerpatelný téma, svůj život a osud s ním spojilo příliš mnoho lidí, spousta nadějí a plánů tady byla rozpuštěna v kvantech trávy a chlastu. Magická přitažlivost baru, kyselý zápach rozlitého piva, nikdy nevyvětraný cigaretový kouř v nahnilé kobce – čerství vysokoškoláci pod vlivem tohoto koktejlu už v Brně nehledali nic jinýho.

Pravd o dolním Skle je příliš mnoho čili uvedeme jen pár historek z podzemí, odkud vedou dveře rovnou do pekla. Na klíčích od záchodu od nepaměti visel šamanský fetiš, který chránil své nositele před realitou všedního života tam nahoře (aktuálně je to provaz s navázanou dobře známou smyčkou, dá se na něm rovnou oběsit). Tímto fetišem byl například i dopravní kužel, umělohmotná pistolka, kus plechu s vyrytým hákáčem i znakem hipís a všemi oblíbená klika.

Vyměšování

„Je to trochu složitější, on se totiž posral dvakrát,“ říká při rekonstrukci jednoho zapomenutého příběhu Harry a pokračuje: „Všechno hrozně smrdělo hovnem. Po opakovaných stížnostech musel barman zasáhnout. Podezření padlo na Jiříka. Mysleli jsme, že si normálně nasral do gatí, ale když jsme na něj zatlačili, křečovitě sevřel tašku a nechtěl nám ji dát. Po důrazné domluvě kapituloval. V tašce měl kromě několika notových partitur taky nechutně nasráno. Podruhé už to neskrýval. Seděli jsem v Átriu a on přišel se slovy: „Můžu si k vám přisednout? Já jsem se posral.““

Co se týče obsluhy, heslo „náš zákazník náš pán“ si zde vždycky vykládali svérázně. Rozhodně nikdy neplatilo, že barman by měl být ze všech nejstřízlivější. Naopak, bez trojky v krvi se za bar téměř nikdo neodvážil. Výhodou bylo, že příliš opilého barmana většinou někdo ze štamgastů zastoupil (správný zdejší barman totiž nikam jinam nechodí).

Každý z obsluhy měl svoje specifika. Jeden dal fanatickýmu katolíkovi-antisemitovi v šátku do pití půl lahvičky projímadla, další měl ve zvyku uklidňovat se chcaním na vytuhlé nepříjemné opilce. Na hlavu se hostům lilo pivo, jindy na stůl přistála hořící koule z novin. O notorickém zapomínání objednávek a náladovosti ani nemluvě.

Svádění

Historky měly často i sexuální příchuť. „Myslíte, že moje žena Janička má piču?! Nemá! Ona má místo piče kulturu!“ bavil jednou osazenstvo vyšinutý čtyřicátník. Na pochcaný záchody si čas od času chodil krátit dlouhou chvíli hluchoněmý teplý cigán. Masturboval vleže, sledoval průduchy ve dveřích venkovní dění a bavil se pomyšlením na to, že o jeho samohaně všichni vědí.

Na fernet o pauze mezi výstupy chodíval i striptér ze sousedního Moulin Rouge. V zařízlých kraťasech a bílé bundičce jednou dokonce předvedl i svoje číslo. „Ale nakonec ho nevytáhl. Od toho tam byli jiní,“ dodává bývalý provozák Harry.

Na Skle běžně padaly společenské bariéry. Šedesátiletá alkoholička s titulem Hraběnky dorazila jednou pít s pětadvacetiletým junákem. Po pár drincích k ní zvědavý jinoch začal hledat cestu. Byl však odmítnut s noblesou staré aristokratky: „Jestli mě tu ruku z rozkroku nevyndáš, tak ti ju pochčiju.“

„Zájem o starší ročníky byl mezi opilou mládeží častějším jevem,“ popisuje jiný pamětník, který si nepřeje být jmenován. Další starší zákaznici s vizáží zlé kouzelné babičky se říkalo Smrdifrnda „Ty ses s ní líbal?“ ptáme se. „Ne jenom sem jí olizoval ucho. To nahoře i to dole,“ vzpomíná. „A řeknu vám, máslový bonbónek to teda nebyl.“

Věčný koloběh

Neformálním vyhazovačem byl dlouhou dobu starý satanista, bývalý člen speciálních jednotek Viktor. „Kolik lidí vlastně zabil?“ začínáme debatu. „Vím o dvou,“ odpovídá Harry a pokračuje:. „Seděl jenom za jednoho, na druhýho mu nepřišli.“ Krom sledování porna na přenosném DVD přehrávači a občasným nečekaným tasení mačety Viktor čas od času ozvláštňoval dění rituály černé magie a debatami s překvapenými studenty religionistiky.

Na Skle se vystřídali bezďáci i tuneláři, byznysmeni, kurvy, akademici, studenti, pankáči, všichni do jednoho buď latentní nebo regulérní alkoholici. Běžný chlastací postup „Ožeru se a du dom“ tady nikdy nefungoval. Všechno se dohrávalo až do trpkých konců. Probuzení lidé pokračovali v pití s úplně jinou společností, než se kterou přišli.

Anamnéza způsobená přemírou chlastu, nedostatkem vzduchu a celkovým výbředem druhý den aspoň trochu chlácholila špatné svědomí. Nikdo si nechce pamatovat, jak se pochcal na židli, zvracel do půllitru, nebyl schopný vyjít schody a hajloval na píseň Bílá, bílá, bílá z večerníčku Včelí medvídci. Po protrpění nejhorší kocoviny však vždy přišel čas se druhý den vrátit.

Poznámka redakce: Některá jména jsme svévolně pozměnili, jiná ne.