Kvůli svýmu lemplovství studujete víc než sedm let, celou dobu jste na zkurvených brigádách, dokonce prodáváte půl roku buranům z Anglie suvenýry, půl roku se mlátíte z prdele do prdele mezi půjčkama, narázovou prací a dnama, kdy kvůli depresi nemůžete ani vylízt z domu a nakonec stejně skončíte v korporaci, protože odjinud se prostě složenky platí hrozně blbě. Tak jsem tady v oupnspejsu nejmenovanýho korporátu s globální působností. Učte se finančnictví nebo techniku a možná se tady potkáme.

Dobrý je, že tady toho nemusíte moc dělat, ale z toho budete mít radost jen tak dva měsíce, možná o trochu dýl, podle toho, jak moc jste odhodlaní promrdat svůj život v kanclu. Zalomit to na stole, jít se zhulit na balkón nebo čumět na seriály v čase nicnedělání stejně nesmíte, takže dělat tady kulový není zábava. Časem vás to začne srát určitě.

Kolegové vás rychle naučí si navěsit na strany monitoru kusy plastu , díky kterým není z boku vidět, co děláte. Prý je to kvůli ochraně podnikových dat. Aspoň si můžu číst noviny i na poradách. Je to úplně jedno. O reálnou práci se starají inženýři, dělníci a Holanďani, zbytek navzájem dělá, že dělá a šetří na on-line vzdělávací certifikáty na hovno, který stojí dvacet tisíc a zvednou vám díky nim plat o tři litry. Na hajzlech, na obědě a i když se jen tak u počítače šťourám v nose, snažím se vymyslet nějakej svůj online certifikát, kterej bych těm pitomcům prodával, abych z týhle demence aspoň něco měl. Když přiletí na návštěvu Holanďan, projde kójema milfka z HR a řekne nám, ať na chvilku vypneme internet.

Parta chudých kreténů

Vůbec mě nepřekvapilo, jaký u nás dělají kreténi. Časem budu taky kretén. Korporace má všechno tak zmáklý a seřazený do tabulek, že víceméně vůbec nevíte, co děláte. „Když se stane tohle, tak vy uděláte tohle“ to je výsledek dokonalýho zapracování procesů i lidí. Časem prostě zapomenete, že to má něco společnýho s něčím reálným a spokojeně vyplňujete výkazy o vaší vlastní činnosti – což zabere tak půlku času, ale systém je díky tomu dokonalej.

Co mě překvapilo, bylo zjištění, jak moc jsou tady lidi chudí. Sice mají pětkový bávo a barák za městem, ale jejich rozpočty jsou tak napjatý, že pokud by nedostali prémie, tak se budou muset oběsit. Život bez všech těch věcí je pro ně nepředstavitelnej, pořád se smějou někomu, kdo má blbý auto, zároveň se tím nechali dokonale zotročit. Schválně se jich před výplatou ptávám, jestli by nešli na panáka. Nikdy nejdou a stěžujou si, že nemůžou jít v neděli ani na oběd s rodinou – prostě na to nemaj. Vzpomínám na svýho strýce z Rosic, kterej dělal dělňu ve fábru a bydlel v paneláku a oproti těmhle vystreslejm korporátním bičis měl naprosto svobodnej život.

Když chlastat jdou – což je maximálně první dva týdny po výplatě, dávaj si drahý panáky v centru. Kupodivu nelitujou vyhodit čtyři kila za dva drinky. Ale moc nepijou. U chlastání se pak baví o takovejch pičovinách, že skoro lituju, že nevyplňuju nějakej pošahanej výkaz.

Drobný štěstí kancelářských krys

Pravý orgie demence jsou ale v poladěný korporátní kantýně s nabídkou netučnýho jídla. Vedle u stolu dva týpci v lakýrkách a bílých košilích zasunutých do drahých, ale decentních pásků nežijí ničím jiným než akvárky, který si koupili hned po tom, co splatili kuchyňskou linku (do konce hypotéky na dům ale zbývá ještě 29 let): „Hele tyhle dva druhy k sobě nemůžeš dát, požraly by se navzájem, ale ta červenoploutvá se ti do toho rozměru bude hodit, navíc se živí řasama, takže nemusíš tak často čistit.“ Pak se tomu vždycky smějou.

Relaxace office bitches se odehrává především v oblasti sportu. Občas si připadám v tom našem oupnspejsu jak v posilovně, kde šlohli nářadí. O víkendech nejspíš jezděj na kole. V létě se koupou, v zimě lyžujou, nic je nezajímá. Když sem jednomu z těch idiotů říkal, že rád jezdím na Balkán, začal mi doporučovat, kde se tam dá vykoupat. O tom, že bych jel rád do Izraele, jsem se už raděj ani nezmiňoval, nechcu vědět, co by mi to vysportovaný pako začalo doporučovat.

Ale nechcu na kolegy a kolegyně a na tu naši nadnárodku jenom nadávat. Na rozdíl od předchozích revolučních a progresivních projektů, kterejch jsem se účastnil, výplata chodí a až budu jednou potřebovat nový vrata od garáže, nebo mašinku na čištění bazénů, aspoň vím, za kým mám jít. Myslím, že to bude dřív, než se naděju.