Vysmívání se českýmu buranství bylo už tuny, ale zamysleme se upřímně a s aspoň zlomkovitou zkušeností ze světa, co v Česku není nahovno. Určitě je nahovno jídlo. I docela chudej Súdánec, když chce skopový, zařízne a sní skutečnou ovci, ne špekáček z mouky a barviva. Amík může být sebeblbější, ale stejně čumí na seriály, kde hrajou skuteční herci, ne celebrity z Rytmu života.

Vedle jídla a televizní zábavy je v Česku nahovno i politika. Místo stylovýho mizení odpůrců jak v Rusku nebo pojídání jejich srdcí jako v Libérii, nechá Onderka politickým aktivistům prostě zrušit Facebook. Brňáci ho pár měsíců nato znova zvolí primátorem. K tomu připočtěme nahovno školy, na kterých učí ti nejtupější z předchozí generace středoškoláků, noviny psaný holubíma letkama, krajiny jako vystřižený z reportáže o Vyškovu, polovičatá výchova a pančovanej chlast.

X-tá úvaha o Češství

„Všichni jste kreténi, sebestředný, zoufalý, ubohý, pořád se vymlouvající hovna,“ hodnotí Čechy zvýšeným hlasem po několikahodinovým mlčení asi pětatřicetiletý alkoholik u našeho stolu v Hnědým nonstopu. Vyčerpán svým výkonem usíná. Ještě si krátce postěžujem na systém a na společnost, pak se vymluvíme na práci, necháme alkáče spát, i když víme, že ho může někdo obrat, a dem dom.

Den nato potkávám Indo-Češku kvůli serióznímu článku o alkoholismu pro seriózní médium. Je jí přes čtyřicet a vypadá mladší a zdravější než já i většina mých známých. Nejdůležitější z hodinové konverzace se odehraje ještě než si v divný etnokavárně vůbec stihnu objednat etnokafe.

„Jsou na tom Češi špatně?“
„Naprosto“
„Čím to je?“
„Úplně vším.“
„Dá se to změnit?“
„Teoreticky ano, ale muselo by se změnit všechno, což je to na tak dlouhou dobu, že to přesahuje životnost jednoho národa.“
„V Indii je to lepší?“
„Není. Je to tam čím dál horší.“

Hipízačka je na nás Čechy takhle zlá celej zbytek rozhovoru.

Kriplové na vozíku

„Vyhodil jsem televizi a večery trávím koukáním, jak lidi na Facebooku píšou, co viděli v televizi,“ píše kamarád na Twitter. „Čtu na Twitteru stížnosti na Facebook,“ chce se mi napsat na Google+, ale radši jdu přes smsky shánět někoho, kdo by mi poskytl alibi přátelského popovídání a já se mohl ztřískat.

„Jedinej, kdo v týhle zemi za něco stojí a o něco se snaží, jsou ti naši kriplové, čím větší kripl tím lepší člověk,“ vypráví mi postý kamarádka, co pracuje za šest hrubýho v neziskovce pro hendikepovaný a do hospody jde vždycky, když jí řeknu. Bydlí v pokoji s dalšíma dvěma lidma a ví, že jí zaplatím pití.

„Serou mě tím, že říkaj, že můžou kdykoli zdechnout a že je jim to jedno. Zhulení jezdí v noci na vozíku z kopce a riskujou, že je někdo sejme autem. Chlápek, co se skoro nemůže hýbat, zvládne vykouřit padesát cigár denně, a furt pracuje. Naučil se psát všema deseti, v jeho případě šesti. Já se to nenaučím nikdy a to nemám problémy s koordinací.“

Pak tradičně nadáváme na korporace a politiku a cítíme se být lepší než Oni. „Dokud se můžeš sám vysrat, je všechno dobrý,“ určuje kamarádka hranici mezi snesitelným a nesnesitelným stylem bytí. „Holka, kterou nikdy neopícháš, protože vážíš čtyřicet kilo a jezdíš na speciálním vozíku za čtvrt mega, ale opíchat ju chceš, tě přendává z vozíku na mísu a pomáhá ti sundat gatě. Když se vysereš, musí ti vytřít prdel, protože máš moc krátký ruce bez kloubů. Sebevražda je podle tohohle kluka absurdní, protože lidi s jeho poruchou se málokdy dožijou víc jak pětatřicet.“

Kriplové v korporacích

Na rozdíl ode mě kamarádka, která svůj život zasvětila tělesně hendikepovaným, co jí malujou do památníčku kundy a píšou, že cítí její piču, vstává do práce v šest ráno a z hospody chodí před půlnocí. Přestože má půlúvazek, pracuje i o víkendu. V hospodě zůstávám i po jejím odchodu.

Dostávám se na svý pravidelný dno hospodský zábavy: poslouchání namol oplilých lidí, co tvrdě makaj:

„Oni jsou v prdeli, já se před něma stydím.“
„Ty se nemáš za co stydět. Makáš? Makáš. Tak ať vydělávaj dvacet tisíc. Tyhlety lidi nepracujou po nocích.“
„Ale oni vydělávaj sedm. A já sem před něma ta špatná, co zanedbává rodinu.“
„Ty ses musela hodně naučit, když si přišla k nám do firmy, nejen si vychodit vysokou školu. Já jsem musela taky tvrdě makat na svých noulič – třeba na angličtině.“
„Vždyť já to nedělám kvůli penězům a…“
„Já vím, že ne.“
„já se nestýkám s lidma co vydělávaj dvě stě jak ty.“
„Kéž by, hele kéž by.“
„Ale stovku maj.“
„Se mnou se nesrovnávej prostě.“
„Co Miloš?“
„Já jsem vysmátá, ale von s tou svojí hypotékou…
„Nestýská se ti?“
„Přímej nadřízenej udává tón, ale von byl k smíchu, pro Tomáše třeba normální nula, která neví co dělá.“

Opilý lidi naštěstí nemají problém usnout.