Klenotem mezi ubytovnami pro největší póvl je City Hotel na Vídeňské neváhající si vylepšit vývěsní štít třemi hvězdami. Redakce Priglu měla kdysi možnost poznat jeho nejdůvěrnější zákoutí během brigády za 55 korun na hodinu. Díky tomu můžeme srovnávat vývoj hoteliérství pro Ukrajince, Cigány a feťáky.

Po letech jsme se s nostalgií i traumatem vrátili, abychom udělali recenzi. V nepřehledné změti fábrů, skladů, parkovišť a dalších druhů odkladišť věcí i lidí se nám zprvu nedařilo zorientovat. „Kousek odtud je City hotel” radí nám vrátný před jedním skladem. „Ale je to dost drahý”, zkušeně odhaduje naše možnosti a posílá nás do skládačky z unimobuněk směrem na Moravany.

Navzdory jeho radě vyrazíme k modrožluté budově a zjišťujeme, že je to naše stará láska oděná do zbrusu nových pastelových šatů. Vlající záclony zpoza plechových okenních rámů však říkají, že je to pořád Ona.

Její pokoje jsme vyklízeli po čerstvě odsouzených klientech, přes její práh jsme vynesli desítky lednic ukrývajících roky staré salámy, hořčice a nedopité láhve kořalky, z vybavení jejích pokojů jsme si vytvářeli obraz o životě: prochcaná matrace, pornoplakát s kalendářem z roku 93 a několik konzerv plných vajglů na parapetu.

Tehdy nás sem přivezl oplácaný čtyřicátník, který vypadal jako nikým nezvaný účastník countrybálu v převleku za Džejára. „Byla tam mezera ve smlouvě a teď už dědci nenadělají nic,” chlubil se cestou v dodávce krádeží rodinného domku od dvojice seniorů. „Tři miliony v kapse” využívá ještě červenou na přechodu, aby si zamnul rukama.

Ani hosté ubytovny nebyli žádní svatoušci. Zatímco se naše pracovní doba chýlila ke konci, vychází na zápraží pupkatý cigán s kelímkovým kafem a cigaretou. Z jeho rozespalé tváře je patrné, že ačkoli nikdy nečetl Písně harfeníků ani nejslavnější egyptologické statě Zbyňka Žáby, zná dobře význam rčení Carpe diem.

„Hoši, v těch lednicích je hodně železa. Máš tam i měď, to když vypáčíš, tak z toho máš tisíce,“ radí nám během snášení nejtěžšího kousku z pokoje po mrtvé feťačce. „Udělal bych to sám, ale nemám čas,“ povzdechne si ještě a slastně vyfoukne obláček.

Teď tu po letech stojíme a říkáme si, odkud ubytovna vytáhla své tři hvězdičky. „Tady se nekouří mladý pane,“ dostáváme odpověď na první z nich od číšnice v hotelovém restaurantu. Foyer, jíž se nese francouzská konverzace trojice černochů, je odpovědí na druhou.

„Radši ty dveře zamču, motají se tady černí“, říká potichu uklízečka servírce a dává najevo, že něco zůstalo při starém. Při starém zůstala i fasáda, která není z ulice vidět, ale pod kterou si můžete zajít na vzduch z hotelové hospody. Číšnice vám nabídne i zahradní židli – třetí hvězdička.

Navzdory chipsy a margotkou vybavené recepci, nekuřácké restauraci, posilovně, počítači s internetem, místnosti označené jako Lobby bar a cizincům i z nerusky mluvících zemí, zůstává City Hotel pevnou součástí brněnského předměstí.