Hledat v České republice sociání extrémy, který by mohly v době globálních médií šokovat, je skoro nemožný. Občas ještě zaujmou severočeský ghetta, ale hledat pravou bídu v ulicích studentskýho rovnostářskýho Brna se zdá zbytečný. Jenže i tady jde narazit na kus čínský expanze a indický chudoby. Obrázky slumu, na jehož pozadí jsou vidět stavby kancelářskejch věží nejsou výsadou třetího světa, jsou i v Brně.

Kapitalismus se svejma symbolama se šíří kolem dopravních tepen cestou nejměnšího odporu a jeho expanze na sebe bere tvar chapadel chobotnice. Celý oblasti u velkejch silnic se tak v rychlosti můžou měnit na velký nákupní a kancelářský zóny, kde si na blahobyt můžete skoro šáhnout a kde pracujou tisíce lidí. Tam, kde chapadlo narazí na odpor, zastavuje se a vydává se jinudy.

Bauhaus, M-palace, Justiční palác, malý městečko manažerský utopie, tohle všechno je vidět z výpadovky, kterou jezdí žlutý autobusy z Prahy. Stačí prolézt sto metrů navoněný zóny, po cestě čuchnout ke croissánkům z malých pekárniček sídlících pod kanclama, pokochat se jezírkem, který vytváří ze změti betonu, skla a železa útulný náměstíčko a tunelem podlézt seřadiště.

Val mezi chudým a bohatým. Kastovní systém. Chudý místa minulosti měly jména. Místa nový chudoby žádný jména nepotřebujou. Námačknutý mezi vlakový seřadiště u Heršpické, za výkladníma skříněma dneška se krčí několik bezďáckej chatek. Překážkou pro šíření kapitalismu může být cokoliv.

Hned za hranicí jsou pláně nepotřebnejch, obrazy tý nejhorší možný budoucnosti, země nikoho. Jasně ohraničený místo má svý pravidla. Nikdo se nefotí zepředu. Obyvatele nestojí o publicitu. Nejsou zvyklí na návštěvy.

Původně jde o klasickou zahrádkářskou kolonii. Některý chatky se rozpadly, nebo byl jejich materiál vylepšení jiných. Z takto vzniklejch squatíků se kouří, v některejch svítí malý telky. Čtyři zdi pro lidi kteří nemaj jinou možnost. Část kolonie stále funguje jako klasická zahrádkářská oblast pro měšťáky z paneláků, kteří potřebujou trošku půdy. Láska k půdě však není hlavní motiv pro život v těchto místech. Tou je většinou chudoba.

Z feudalismu se tady dá najít víc, než by se na první pohled zdálo. Krom toho, že budovy kanclů vypadaj z perspektivy kolonie jako hrad, kterej však v případě nebezpečí nikoho neochrání, vrátila se sem vazba krve a půdy. Obyvatelé chajd jsou v těsných příbuzenských vztazích. „Tam bydlej jejich mladí, teďka sou teda ve vězení, ale máma je tam navštěvovala.“ popisuje paní Jana, která si vydělává mytím vagónů a chatku dostala jako odměnu. “Abych měla kde relaxovat” komentuje.

Syn pana Černýho bydlí támhle. Při focení jedné z nejbídnějších chatek na nás vybíhá chlap kolem čtyřicítky a zajímá se jestli to tam nechcem vykrást. Perspektivy jsou evidentně jiný. Foťák za třicet tisích nestačí jako důkaz, že nemáme zájem z chaty ukrást hrnek nebo prkno. „Tady je můj pozemek a tady tatův“ říká hrdě. Dál se s náma nebaví. Každá zahrádka má svůj pozemek. Pěstovat se dá leccos, nejvíc jedou brambory…