Šéf revizorů nás zasvětil do tajů řemesla, ale zavzpomínal i na hříchy mládí. Jak vypadá revizorův den? Jde o snadný způsob, jak přijít k penězům? Odpovědi na tyto otázky najdete na následujících řádcích. A nepůjde úplně o veselé čtení.

Budovu dopravního podniku na Novobranské zná každý z nás. Možná vám v paměti utkvěl model parníku vystavený ve výloze zdejšího infocentra. Nebo jste se něco nachodili po schodech do prvního patra, kde je možné uhradit pokutu za jízdu bez dokladů. Když však vyšlápneme ještě jedno poschodí, ocitneme se v místech, odkud se doopravdy tahá za nitky brněnské přepravní kontroly. Kromě pana Prýgla (??) zde totiž svou kancelář má i Miroslav Slavíček. Muž, který dohlíží na práci revizorů.

Revizořina je fascinujícím řemeslem. Už proto, že – snad s výjimkou exekutora – dnes jen těžko najdeme povolání, za jehož výkon vám nepoděkuje opravdu nikdo. Byt’ je vaše práce sebekvalitnější. Ruku na srdce, pochválili jste někdy někomu jeho přepravní kontrolu? Udělala na vás dojem neústupnost, s níž muži ve vestách a s ledvinkami u pasu hájí smluvní přepravní podmínky?

Psychotesty, křik, přepravní podmínky

„Já jsem se k tomu dostal tak, že jsem tady dřív jezdil s autobusem. Potom byla možnost stát se revizorem, tak jsem jí využil..“ Cesta k revizorskému odznaku může být přímočará. Jen s pevným smyslem pro pravidla však nemusíte vystačit. Každý uchazeč totiž nejprve prochází náročným psychologickým testováním, po němž následuje vlastní zaučení. „Výcvik. Uchazeči jdou do tzv. zácviku se zkušenými pracovníky, kteří tu problematiku znají. A mohou poradit: „Hele, takhle ne, toto se musí udělat jinak.“.

První samostatné kroky bývají obtížné v každém zaměstnání. Výjimkou samozřejmě není ani revizorská. „Musíte vstřebat velké množství informací. A za pochodu. Musel jsem vyhodnotit situaci, kdy tam byl stres, křik cestujících. Ted’ během toho jsem si musel v hlavě promítat celé přepravní podmínky.“, s nostalgií vzpomíná pan Slavíček na svá „učňovská“ léta.

Revizorův den

Jak vypadá revizorův den? Přepravní kontrola určitě není branží, v níž by se dlouze přešlapovalo na místě. Karty jsou rozdané. „Začne kontrolovat, začne pracovat. Někdy přijde do práce a přihlásí se vedoucímu. Ten si ho vizuálně zkontroluje, zda je vhodně ustrojen. Může s ním probrat různé novinky. A revizor se pak rozchází do volného města.“ Podobně prozaický je i způsob, jímž jsou pochůzky plánovány. Existuje něco jako závazný plán? „Může být, nemusí. Je to individuální, variabilní. Záleží na vedoucím, jak to rozhodl. Na konci všechny svoje zápisy přepíše do systému. Do aplikace černých pasažérů. Všechno to postahuje.“

Samostatnou kapitolou je samozřejmě spolupráce přepravní kontroly s řidiči. Od vidění se samozřejmě znají prakticky každý s každým, což se dobrý revizor příležitostně snaží zúročit. „Řeknou si třeba: „Teď mě prosimtě dveře neotvírej, aby cestující nemohl utíct“. Jinak se samozřejmě řidič primárně věnuje jízdě“, upřesňuje Slavíček.

Hříchy mládí

I revizor je člověk z masa a kostí. Nějaký ten rest by proto ti brněnští mohli najít dokonce i na svého šéfa. Otázka samozřejmě visela ve vzduchu už od chvíle, kdy jsme poprvé vzali za kliku kanceláře. Jel sám vedoucí někdy načerno?

„Jako student určitě ano. Nicméně ne vědomě nebo záměrně. Klasický případ každého cestujícího: dobíhá vůz a neuvědomí si , že mu vypršela průkazka. Naskočil jsem do vozu a byl jsem rád. V tom okamžiku přišel revizor, a neměl jsem asi jízdenku. Asi jako každý, nedělejme si iluze.“

Podle všeho však šlo opravdu jen o ojedinělé incidenty, z nichž by si černý pasažér inspiraci nejspíš vzít nemohl: „Já i jako dítě jsem jezdil na měsíční průkazku, tehdy stála třicet korun, což bylo docela… ještě za totality, takže tam problém nebyl.“

Bezpracný výdělek mezi revizory nehledejte

Přepravní kontrola je zkrátka vším, jenom ne teplým místečkem, kde jeden neví do čeho píchnout. „Člověk denně čelí stresovým situacím. Třeba z toho, že ten cestující se ho snaží nějakým způsobem fyzicky napadnout.(..)„Řeknu to zcela otevřeně: často ten cestující na revizora zkouší různé báchorky, aby nemusel platit sankci.“, popisuje úskalí profese Slavíček.

Věty o mimořádné psychické náročnosti povolání si jistě každý dokáže sám živě představit. Stačí jen vzpomenout třeba klasický případ ze Zlína. Místo předložení platné jízdenky zde revizorovi vzpurný mladík vylil do obličeje kelímek plný horké kávy. Revizoři však nikdy neměli na růžích ustláno například ani na Valašsku. Místní rádi vzpomínají, jak na Vsetíně celé město obhospodařovala jediná dvojice revizorů, jíž zde bezpečně poznalo každé malé dítě. Stačilo, aby kterýkoliv z mužů prošel po náměstí. Za okamžik ogaři křičeli na celé kolo: „Pozor, revizor!!“, aby vzápětí lidé v houfech vystupovali z autobusů přistavených na zastávce.