Vážení spoluobčané, milí čtenáři, minulý rok byl přelomový. Stovky tisíc Čechů odhodily okovy studu, které jim dosud bránily veřejně demonstrovat svou tupost. Na internetu jsme byli svědky nebývalé renesance debility, nejeden náš bližní řekl zásadní NE svým zábranám ventilovat vlastní omezenost.

Bohatí i chudí vystavili červenou kartu falešné morálce a přestali se za to, co mají v hlavách, stydět. Kdysi zlaté pravidlo, které fungovalo na základce i v každém hospodském kolektivu “Mluvíš jako piča, chováš se jak piča, seš teda piča.” už nikoho nesvazuje.

Přesto byl minulý rok pouze odrazovým můstkem ke skutečné svobodě názorů v roce nadcházejícím. Jsme velmi rádi, že ho můžeme sdílet s vámi a být při tom. Svoboda napsat cokoli kamkoli umožnila realizovat na internetu všechny roviny diskutérské existence a materiálu pro pozorování společenského úpadku tak bude přibývat.

Svatý názor

V roce 2016 bude názor sloužit už jen k tomu, aby byl, nikoli proto, aby se k něčemu vztahoval. “Sám moc dobře víte, že produkce oceli klesla v Evropě minulý rok o 15 procent!” píše milovník vlaků pod článek o kavárenských povalečích na Priglu. „Bůh ochraňuj Putina a jsem silně věřící v Dobro,“ přihřívá si polívku v konverzačním vláknu pod článkem o cyklostezkách muž z Hodonína.

Životní model osamělých fotrů, kteří ve virtuálních klubech na internetu po nocích vysvětlovali teorie o spiknutí rusáků a CIA, se rozšířil a stal se oblíbeným způsobem trávení volného času stejně jako paření RPG her. Diskutéři od třicátýho levelu výš už jsou schopní dosadit do rovnice “podle-mého-názoru [X]” třeba i to, že Merkelová je vnučkou Hitlera. “Vždyť se na ni podívejte, má jeho oči!” informuje patrioticky orientovaný důchodce administrátory Facebooku všech politických stran v zemi.

Komplexní názor

V rychlosti si zanadávat na protistranu stylem „ČSSD a komouši jsou zasraní čůráci“ už není dost cool ani na Novinkách. I retard cítí potřebu svůj komentář trošku vyšpekulovat.

Sdělení o tom, kdo je piča, je třeba doplnit filosofickým pohledem na věc: „Nejsem ateista ani katolík, o buddhismu jsem přečetl hned několik publikací a ze zkušenosti vím, že vesmírná energie existuje, a lidi jako vy jsou ubohý zakomplexovaní sráči, co si honí pod peřinou a na samičku si nešáhnou, jak je rok dlouhej.“

Kvalitní názor těží opravdu dobrý diskutér přímo z osobní zkušenosti. „Rodiče mě mlátili, na vojně mě šikanovali, a všichni jsme byli spokojení,“ rozporuje vyžilý dvakrát rozvedený (nejen) internetový tramp článek o používání tabletů ve výuce. „U nás ve třídě všici hulej,“ doplňuje ve vláknu teenagerka komplexní pohled na současné vzdělávání.

Solipsismus v bezpečném domečku

„Doma je tam, kde je puštěná televize,“ říkávalo se za našich babiček. “Oni doma nemají ani televizi,” poplašneně hlásí strejda, když chce popsat, jak moc jsou sousedi v piči. Starý televizní časy umožňovaly dávat politikům srandovní přezdívky, nebo všem v televizi říkat jednoduše „buzna”, což mělo blahodárnej vliv na rodinnou soudržnost. V případě vážnějšího názorovýho nesouhlasu pak vesnická babča pinkla Klause na obrazovce do nosu a o zábavu bylo postaráno.

Nostalgie po mýtickém klidu starých obýváků se objevuje i na internetu. „Kde tě ty mrtko vihrabali? tvůjfotr nablil tvýmatce do piči a pak ses narodil že,ty hovno ubohi?“ nechápe dodnes nejeden diskutér, že si někdo myslí i něco jinýho, než je zvykem u nich doma na gauči.

Internet ohrozil bezpečí modré obrazovky, ze které soutěžící Superstar nevyleze, aby vám dal pěstí, ani když mu vynadáte do vymaštěné pičinky. Naopak na internetu vás může vytrolit k slzám invalidní důchodce nebo devítiletý dítě, i když si dáte na blogísek vlastnoruční recept na nádivku.

“Mám tedy přijmout hledisko solipsismu?” ptá se sto let před internetem Edmund Husserl během své göttingenské přednášky. Odpověď zní jednoznačně ANO. Jen pokud odmítneme existenci ostatních účastníků internetu jakožto lidských bytostí, můžeme si zachovat duševní zdraví.

Dopřát si trochu krve

„Dej mu, dej mu“ křičel vždycky fotr u závěrečných scén Rockyho IV. Svoje věděl u fotbalu: „Jedinej, kdo něco hraje, je Rosický“ a povzbudit uměl i biatlonisty: „Píchej, píchej!“ provolával vždycky, když skončila střelba a nebožák v upnutý kombinéze vyrážel do vánice. Jednosměrná komunikace gauč-obrazovka fotra vždycky nakonec uklidnila a po chvíli se bez protestů přesunul do postele.

Vyklidněnost televizních povalečů je pryč, diskutéři vyhecovaní online lynčem na uprchlíky, chtějí svou porci emocí i v real lajfu. „Já bych ty svině střílela“ otře si ústa od červeného vína v decentních barvách okostýmkovaná dámička před penzí na oslavě narození prvního vnoučka. „Je to jen můj názor,” doplňuje pro vyděšenou mladší příbuznou a dál způsobně čeká, než ji manžel hodí domů.

„Já mu to na internetu vysvětloval tři hodiny. Nepochopil nic. Druhej den jsem si radši koupil bejzbolku,“ popisuje v kanclu svý noční zážitky věčně nevyspanej diskutér.

Mít názor je vážná věc

Ještě donedávna si dělali lidi prdel sami ze sebe, když začali razit “na vážno” nějakej názor. Vědomí bezmoci dodávalo každému výlevu pokornou sebeironii. Bohužel dnes nejen intelektuálové formulují myšlenky se smrtelnou vážností, ale i v hospodách a kanclech lidi místo roztomilého “Jsem si omylem stáhl porno se starou ženskou“ začali hledat sebeúctu skrz schopnost uhájit svůj silný názor.

Demokracie dává i poslednímu zmrdovi hlasovací právo a i ti nejmocnější kravaťáci se třepou, jak dopadne měření nálad lidu složenýho z internetovejch diskutérů.

A co si o tom myslíte Vy? Napište nám do komentářů.