Fakt, že Brno je jenom několik kolejema propojených vesnic, na nás dýchá, když prolízáme židenický putyčky a nonstopíky kolem Táborské. Tramvaje, stánky a lidi, kteří se tu hemží, dýchají kouzlem městské periférie. Neopravený domky zůstávají věrný vesnici, která slavila za první republiky příjezd první tramvaje.

Vesnický dědictví se odráží i v malých rozměrech místních putyk, ve kterých vládne nebývalá soudržnost. V Herně H, židenické obdobě kénického Klubu H, se zdraví všichni se všema a do party přibírají i nás. Herna v názvu znamená jenom kulečník a ne maty, jak by se dalo předpokládat. Mladí pankáči a staří alkáči tady mají na každej pád svý jistý.

V hospodě Na Dulánku to smrdí stejně, jako to smrdělo před víc než deseti lety, kdy tady nalívali i desetiletým. Možná máme smůlu, ale během tří návštěv se nám vůbec nepodařilo zjistit, jestli sem někdy někdo chodí. Tři malý zatuchlý místnosti připomínají smuteční sály, kam se chodí za nebožtíkem. Při jedný navštěvě krom hostů chybí i obsluha. Tady to maj za pár.

Miroslav Brno všechno fotí na objektiv určený k focení portrétů a pořád u toho kurvuje. Nejedná se o umělecký experiment, jsme prostě chudý.

Multikulturní okénko tohoto článku tvoří bodrý věčně vtipkující Ukrajinec prodávající v pouliční pizzérii. „Poznáte odkud sem?“ ptá se asi všech, stejně tak neváhá opakovat starý vtip s krájením pizzy: „Osum kousků byste nesnědli, dám vám jich jenom šest.“

I na Táborské umí překvapit. Uvnitř Zeleniny s cedulí „Brambory 9,90,-“ postává v zahulené místnosti početná parta starých chlapů a vykuřuje. Jsou z nás překvapení stejně jako my z nich:

Co byste chtěli?
Něco koupit
A co?
Nějakou zeleninu
Nemáme
Co máte?
Brambory
(ticho)

Rozhození od tam vypadnem. Ve vietnamským nonstopu plešatějící žena ve středních letech komentuje dění posledních dní: „Ta piča mě dluží 31 táců, dostanu tu amnestii a seru na to.“ Když chci mlíko do turka tak mi napřed chlapík donese tonik a když prolomíme jazykovou bariéru a on pochopí, co chci, pošle mě do protějšího obchodu si nějaký mlíko koupit. To se mi nechce a tak obětavě vyráží sám, aby se po pěti minutách vrátil s pokrčením ramen, že nemaj,

Je to dost divný slovo, ale nedá se jinak – doslova kontrapunktem ke všem zdejším pajzlům je kavárna Zastávka. Vypadá to tady jak u hodných kouzelných skřítků doma. Například k jídlu mají namísto párků „pštrosí párečky“, který vám nabídnou tak roztomile, že uvěříte, že pštros nemohl během porážky trpět. Péče je vidět na každým decimetru. Problém pro nás je v tom, že se tu bez holky nedá necítit jako dvojka gayů. To zvládají jen výrazně hipsterští hipstři, kteří to tu krom jednoho mileneckýho páru okupují.

O tom, že láska ani erotická fascinace nesvědčí přemýšlení, vypovídá rozhovor výše zmíněnýho párečku:

Mladík: „No když něco čteš tak je těžký si to představovat. Já jsem ale jinej než ty, ekonomie mě vůbec nezajímá
Mladice: Mě baví ekonomie, ale zvířata mám taky ráda.“

Celá jejich konverzace by stála za článek, ale nejsme hyeny. Tak jen poslední úryvek z konverzace:
Mladík: „Viděl jsem včera toho Krause a je vtipnej.“

Pointu článku nechávám na jednom ze dvou kouřících mladíků, kteří na zastávce před kavárnou Zastávka, rozebírali možnosti uplatnění na pracovním trhu: „Byl jsem na tom pohovoru, aji by mě vzali, ale byl tam takovej padesátiletej chlap a pak ještě třicetiletej chlap, kterej byl šéf. V tom bylo hrozně divný pnutí.“