Poprvé jsem se o existenci podzemní krpolské organizace Republika Kénik dozvěděl od bezdomovce dole na Skleněnce. Vyprávěl mi o revolučním nadšení v prostředí dělnickejch hospod, o plánu kénický samostatnosti spojený se socialistickejma výdobytkama v podobě levnejch cigaret a piva. To vše se mělo odehrávat ze začátku normalizace v sedumdesátých letetch. S bezdomovcem jsem ztratil kontakt a pokud jsem se chtěl dovědět víc, tak mi nezbylo než se s fotografem priglu.cz vydat přímo do terénu.

Na titulní fotce Jiří „Bakunin“ Humr jeden z předních organizátorů separatistické organizace „Republika Kénik.“

Sedumdesátý léta v Československu jsou považovaný za období politickýho zmaru a beznaděje. Dějiny už zapomněly na malej ostrůvek odboje, kterej v té době existoval v Králově poli. Tradiční dělnická čtvrť napojená na královopolskou strojírnu (přezdívanou Bórgeska) skýtala ideální prostředí pro organizaci radikální odbojové skupiny.

Pátrat dneska v kénickejch putykách, nálevnách a knajpách po tehdejších odbojářích mezi místníma zasloužilejma pivařema je náročná práce. Vzpomínky už jsou zasunutý a zalitý levnejma desítkama a pamětníkům se mísej s obrazama letitejch hospod a normalizačního koloritu. Přesto se nám podařilo poskládat obrázek politickýho programu opřenýho o dělnickou solidaritu a místní patriotismus. „Ať vstane ten kdo je fakt z Brna a ne nějáká zasraná náplava,“ hřímá jeden ze štamgastů Tatry. Že krev není voda věděj i tady a věděli to i tenkrát.

Typická dělnická knajpa – právě v takovém prostředí vznikaly ideje samostatnosti.

Koncem šedesátých a začátkem sedumdesátých let byl Kénik jednou z nejbohatších čtvrtí Brna. V jediný čtvrti byly dvě kina, koupaliště a vysoký vědomí místní sounáležitosti. Všichni se navzájem znali a pracovali spolu v jedný fabrice. Mládež se scházela buď v hospodách nebo v parku na Slovaňáku a u Cihelny. Vpád sovětskej vojsk v očích místních totálně zdiskreditoval připosranou politiku celýho Československa a místním teoretikům tak nezbylo než uvažovat o budoucnosti krpole mimo vazalskej stát. Jako logická alternativa se jevila jedině úplná samostatnost.

Slovaňák – symbol samostatného a hrdého Kéniku

Název Republika Kénik se nabízel sám od sebe a stejně tak se pojmenovala skupina mladých rebelů o tento stát usilující. Organizace byla ponechána bez pevnější organizační struktury a jednotlivé pracovní skupiny se jmenovaly podle hospod, kde se scházely. Skupiny z okrajovějších částí jako „Tatra“ nebo „Praha“ byly fascinovány myšlenkami přímých teroristických akcí proti tehdejší vládě, kterými si chtěly vynutit přijetí svých podmínek. Konzervativnější skupiny z kénickýho centra (kde bydleli papaláši z fabriky) jako „Hejmalové“ a „Devadesátka“ uvažovaly o vyjednávání s NATO a chtěly Krpolským zajistit obdobnou neutralitu, jakou v té době získalo sousední Rakousko.

Pamětníci od Cihelny dnes u Hejmalů. Na tehdejší době si váží zejména vzájemnosti a solidarity, která v té době v Králově poli panovala.

Důvody neúspěchu Republiky si můžeme jedině domýšlet. V polovině sedmdesátejch let se na konci ulice Srbská, kde stála památná cihelna a kde se scházela místní mládež, začalo stavět sídliště. Do paneláků se stěhovali lidi z různejch částí a vzájemnost se rozředila. Neshody mezi okrajovejma centrálníma skupinama byly mírněny právě skupinou od Cihelny, takže celý hnutí se mohlo začít utápět v neshodách.

Slávek „Ben“ Janíček umí rozjet takovej „hanyk“ (výraz hantecu pro „hantec“), že by závistí zbledl i textař Los Brňos. Na značkovejch hadrech kénickým záleželo tenkrát a podle slov Bena záleží doteď.

K akci ať už teroristické nebo jiné každopádně nedošlo a myšlenka na samostatnost nikdy nepřekročila hranice tehdejších hospod. Přesto je tento zápal hodný uznání a připomenutí. Místní patriotismus žije dál a to nejen v hlavách pamětníků. Politika však nadále zůstává především hospodskou záležitostí. Pro toho, kdo chce pochopit, co znamenalo a znamená Brno je to však jedinečný prostředí.

Místní identita stále žije