Ulice Francouzská, jeden z hlavních tahů brněnským ghettem, je jako obrázek té míň milované části multikulturalismu. V reklamách na vysoké školy a na zahraniční pobyty do atraktivních destinací se vedle usmívajících bělochů objevují pěkně oblečení černoši, chytře vzhlížející asiati a u o oraženějších tvůrců reklam i nějaký ten vzdělaný žid.

Nikdo takový na Francouzské není, míchají se tady Romáci, Ukrajinci a další východní pracanti, bistra a herny provozují Vietnamci a Arabové. Chytří a vzdělaní jsou někteří z nich určitě taky, ale rozhodně to na nich nepoznáte.

Chudí, pěkně přehledně koncentrovaní na jednom místě, zdejší hospody, bary a nonstopy jsou v těchto zaprášených místech dál segregovaný podle barvy pleti, jazyka i statusu hostů.

V dnes již zavřené hospodě U svatého Jiří nám usměvavá barmanka líčila jemný místní pravidla segregace: bílý do hospody můžou, pokud nejsou na blacklistu, ukrajinci můžou, pokud jsou osvědčení a nedělají problémy, cikáni můžou jen hrát maty anebo na přímý doporučení bílých štamgastů.

Tohle prý v ulici ví každý, čili s prosazováním komplikovaných pravidel nejsou problémy. Barmanka říkala, že mezi Romákama má pár výborných přátel, ale zákaz vstupu do hospody, kde pracuje, jí přišel správný.

To „U Fariho“ (kde je majitelem Arab) jsou v tomto ohledu podstatně nudnější. Každý den tady je „uzavřená společnost“. Komu je společnost uzavřená není potřeba příliš vysvětlovat. Ale taky o tom prý ví každý, čili s vynucováním segregace nebývá problém.

Zvláštním jevem v ghettu je, že spousta hospod a náleven (a není řeč jen o hernách) vůbec nemá název a spoléhá se jen na svou pověst. Díky tomuto nemůžeme napsat, jak se jmenuje hospoda na Francouzské, kde pod nohama opilců pobíhá roztomilý králík. Je to domací mazlíček, nechovají ho tu na maso (ptali jsme se).

Čistě romskou hospodu HERNABAR na náměstíčku na rohu Hvězdové a Bratislavské provozuje Vietnamec (tvarohy jako jsme my sem však pouštěj). Nepochopení věty: „Víš kolik peněz může mít takový cikán?“ stále mezi bílými provozovateli přetrvává. V debatě nám chlapi vysvětlují základní fakta: „Gadžo neznamená špatný, jenom bílý.“

Další rohová hospoda Besjana prý patří Albáncům, Rumunům, mafii, slyšet se toho o ní dá hodně. Prý tady někoho odpráskli, je prý na nějakým seznamu, kam chodí pařit mafie. Těžko říct, obsluha sice nemá nejlepší češtinu, ale to nic neznamená. V místnosti s kulečníkem jede v telce bezproblémová Prima Family a u historek Krampola o tom, jak jeho kámoš Brousek hrál v divadle Lenina jsme si připadali „jako doma.“ Víc než je příjemný.

Přes den mají nálevny většinou zavřeno, živé debaty u pressa se zde nekonají. Kafe je však za překvapivě nízké ceny a chutí i servisem potěší všechny, kdo se ho učili pít na kocovinu zahánějící Jihlavance udělané v boudě na vercajk na stavbě.

V café 77 se schází vysloužilí pracující i kriminálníci v penzi. Podle toho, jak je v hospodě plno a u místních automatů prázdno se ukazuje, kdo má v ghettu rozum i peníze – důchodci.

Rozložení obyvatel v poslední době pozměňují nové bytovky, kam se stěhují střední třídy. I movitější klientela má na kraji Francouzské svoji hospodu. Stylem se ocitneme někde jinde, ze strany Milady Horákové ukrytá mikrodžunglí a ze strany Francouzské fasádami domů, je tu skrytá zahrádka, kde se dá zapomenout nejen na to, že jste poblíž ghetta ale i na to, že jste vůbec v Brně. Podle průměrné zavíračky se však dá celkem snadno uhodnout, kde za to umí vzít, a kde se k alkoholu spíš jen přičuchává.