Celá romantika nádražních hospod je spojena s fenoménem čekání. Na rozdíl od klasických zařízení tu však lidé popíjející pivo čekají na něco konkrétního. Čas zde nikdy neplyne jen tak, je podřízen nádražnímu tempu. Najdeme tu také jeden z největších hospodských paradoxů: přespolní štamgasty.

Na českým webu se tématu nádražek dlouho a dobře věnuje Vágus. Pokryl i brněnskej Hlavák (zde), takže se mu na Priglu už nebudeme věnovat a vydáme se do okolí menších brněnských nádraží. V těchto místech se – jako na každém nádraží – setkává svět dálek se světem místním, v případě menších brněnských nádraží se často míchá i svět města se světem vesnice.

V Brně – Modřicích plní funkci nádražky pět minut vzdálený Sokec. Na povahu čekárny odkazuje automat na kafe umístěný v chodbě. Na to že se „Sokecem“ vážně míní bývalá Sokolovna zase odkazuje početná parta důchodců hrajících nohejbal.

Sokec má v Modřicích vedle sportovní a nádražní role i roli kulturní a každý pátek je zde možné zdarma (!) vidět za klávesami paní Lenku. Paní Lenka je dle vyjádření místních „na scéně už patnáct let“ a „hrávala na svatbách až v Žabčicích“. Během pátečních vystoupení paní Lenky je k disposici gril a vedle klasického menu je možnost vybrat si ze dvou druhů klobás.

Svoji šou rozjela Imagine od Lennona,pak se již držela klidnějších českých vod. Přestože se jednalo o pravděpodobně jediné živé večerní vystoupení v Modřicích, posluchači o betonový parket neprojevili žádný zájem. Každý set, sestávající zhruba ze šesti písniček, zakončuje Lenka krátkým „po kalíšku, po kalíšku“ a pak se jde sama napít. Nevím, co by na to řekl klasik scény Jirka Ryšánek, ale něco mi říká, že kvalita klávesových umělců šla od osmdesátých let dolů.

foto: Vendys