Obvykle mívá novinářská kariéra vzestupnou tendenci. Začnete na regionální či krajské úrovni a potom už jen postupujete stále výš a výš, až k Pullitzerem nalakovaným hvězdám. Nakonec si tykáte s Gottem, po ránu běháte s Jágrem a občas vám zavolá Klaus, že by skočil na jedno. PRIGL s tímto přístupem k novinařině zásadně nesouhlasí a považuje jej za chiméru, o níž v kavárnách lascivně sní ambiciózní studenti žurnalistky. Důkazem místo slibů je fotbalový reportér Honza, který začínal v první a druhé lize, čím však léta praxe přibývala, tím více uplatňoval své schopnosti v divizi a krajských přeborech. Dnes mu táhne na čtyřicet a ráno si může zaběhat s Drulákem nebo může zajít  na maty s Pacandou. Přesto si na svůj osud nestěžuje.

„Ve dvaceti jsem dělal rozhovory s prvoligama a cítil, že za chvilku budu jezdit po Evropě a zpovídat hráče Ligy mistrů. Nakonec ale jezdím po Jižní Moravě, občas zavítám až do Zlínského kraje.  Nakonec je to jedno, místo klobás v Mnichově si dávám klobásy v Uherským Brodě,“ říká smířeně.

Prigl: Jako regionální fotbalový reportér jsi viděl různé úrovně fotbalu. Která soutěž má podle tebe největší grády?

Honza: Jednoznačně čím nižší soutěž, tím větší zážitek. Komu jde o fotbal, tak nepotřebuje tisíce televizních reklam, stovky článků a webových portálů, ale postačí mu jeden univerzální plakát s přelepovaným datem utkání a jménem soupeře. Anebo skočíš do hospody u hřiště a pohledem z okna zjistíš, jestli se zrovna něco nehraje.

Ale ten fotbal stojí často za hovno

Horší herní kvalita se vyrovnává levnějším a dostupnějším alkoholem. A taky, kdo se může vidět v metrosexuálním milionáři Ronaldovi, když vídal v Kohoutkách běhat po trávníku legendárního Bagra?

A co atmosféra na stadiónech? Mezi diváky to myslím docela slušně vře.

Samozřejmě. Fanoušci jsou nažhavení od první minuty, nenechávají nic náhodě a věnují se velice pečlivě předzápasové přípravě v místní hospodě. Když jsem jezdil po kraji s delegátem, tak klasikou bylo, že jakmile ho lidi na stadiónu spatřili, už to dost ostře schytával. Delegát má tu smůlu, že na rozdíl od rozhodčího, sedí celý zápas mezi lidma. Vždycky ho poznaj, bývá totiž jako jedinej v obleku. Zajímavý je, že těmi nejsprotšími fanoušky jsou dědkové a starší ženy. Vedle nich vylepanci v bomberech mluví ještě slušně.

V dnešní době, hlavně po Ivánkovi, se nemůžu nezeptat na korupci. Setkal ses s ní?

Furt. Jednou jsem před zápasem seděl právě s delegátem a rozhodčíma v šatně. Rozebírali případ zrovna obviněného kolegy. Nejvíc řešili jeho deníček, který mu zabavili policajti. Takový soupis úplatků s daty, částkami a uplácejícími, normálním povoláním byl totiž účetní. „Tak bereme přece všichni, ale člověk nemůže být tak blbej, aby si to všechno takhle někam psal. Já přehled jakž takž za ten rok mám i bez psaní“. Pak mě nějak zmerčili a otočili hovor někam jinam, v každým případě tam už na ně čekaly dárky a protože to byla zrovna Jížní Morava, tak to byly igelitky s vínem.

Jací jsou majitelé klubů?

Třeba majitel Šardic byl čistý představitel podnikatelského fotbalového baroka. A jak dopadl? Klasicky. První sezónu v divizi vyhrál postupový bod v posledním mači díky penaltě v nastaveném čase. Byla natolik podezřelá, že postup raději nechali druhému týmu tabulky. Další sezónu zase vyhrál. Tentokrát slavící hráče spláchl prohlášením, že z klubu odchází, protože ho už nebaví do něj vrážet peníze. Klub se potom musel z existenčních důvodů spojit s vedlejším Hodonínem a soutěž teď hrajou pod přihřátým názvem Hoša.

Víš jak vypadá předem dohodnutý zápas?

Jasně a vůbec nemusí jít o dohodu jenom mezi hráči. Borec měl hospodu v Židenicích na Čafce  a zároveň trénoval ve stejný lize mančaft někde u Rájce. Když pak ty dva kluby hrály proti sobě, tak to jeho ráječtí kluci vypustili. Židenice tak nespadly a on nepřišel o tržby při jejich divizních zápasech.

Tak hospoda je samozřejmě nejdůležitější. Jací trenéři se v takových soutěžích pohybují?

Nejrůznější typy  Tak půlka jsou putovní trenéři s licencí, mají smlouvu, takže dlouhodobě nikde nezůstanou, protože si je nikdy nemůžou dovolit dýl platit.. Pomyslným opakem jsou bývalí hráči klubu. Už jsem zažil, že mi při pozápasovém rozhovoru jednoho takového neustále vyrušovala maminka, protože chtěla vědět, co má na oslavu vítězství doma uvařit.

Jakej je tvůj názor na lokální korupci?

Celej fotbal je tím prolezlej, kecy o pár zkažených jedincích akorát schovávají skutečnost, že v tom jedou úplně všichni. Výkon rozhodčích kontrolují delegáti. Jenže delegáty dělaj ve sto procentech případů bývalí rozhodčí, kteří v tom po dvaceti letech praxe umí chodit. Teď už se akorát nepotí na hřišti ale v saku mezi nasranýma divákama.

Potkával jsi v nižších soutěžích další slavné hráče?

Tak myslím, že jsem byl první novinář, který dělal rozhovor s Dostálkem po návratu z ciziny. Aby mi dal rozhovor, musel jsem mu pomáhat zašlapávat drny po zápase na líšeňským stadionu. Největší idoly mýho mládí, jako byl Pacanda, dnes stejně můžeš potkat jenom na okresním fotbale, jak zápas komentujou v hospodě.