Už Descartes si všiml, že rádi čucháme k vlastním prdům. Těžko to ale někomu vyčítat, většina z nás nic jinýho než vlastní prdy nemá. Dovednost milovat svý pšouky je jediným softskillem, který rozvíjme opravdu všichni. Na vlastní schopnosti pořádně prdět – krom vážně tělesně postižených – nemá nikdo žádný speciální zásluhy. A to je i důvod, proč je potřeba být na jejich povědomou vůni tak pyšný.

I dvaatřicetiletý chlápek s melírem v napodobenině motorkářské bundy, který během kafe v mekáči dokáže po telefonu upsat důchodkyni k supernevýhodnýmu paušálu, dokáže svoje pracovní výkony náležitě ocenit: „Během jedinýho telefonu si vydělám třistapade,” chlubí se pak na diskotéce. Že to svý třistapade vydělá akorát dvakrát do týdne, už před vyzývavou operátorkou v diskošatičkách nezmiňuje.

Když na svou práci může být hrdý péro co okrádá stařenky a ještě se u toho cítí jako profík, jak teprv vypadá hrdost a sebeúcta lidi s pravidelnou prací a takřka vzornou platební morálkou, kteří si nemusí půjčovat na nájem od rodičů a pochybných agentur. Lidé schopní zajistit si standard každodenních meníček, pátečních kaleb a nedělních obědů ve „slušné restauraci“ získávají pocit, že do toho všeho vidí a na základě otupující pravidelnosti svýho života mají o světě co říct.

Většina lidí nemá díky své profesi ani peníze ani respekt okolí. Jediný, co tak zůstává, je svědomitě pěstovaná sebeúcta. Z jejího budování se stává největší celoživotní projekt, který svou náročností a komplexností dalece přesahuje jakékoli vzdělávání, zaměstnání, rodinu, nebo zapáleně pěstované koníčky. Získat a udržet si úctu k sobě samému z těch drobků a hovínek, na které v životě narazíme, je největším duševním výkonem, který za život vykonáme.

Každodenní ranní vstávání do práce vyvolá po letech absurdní hrdost. Člověk, který se dokáže den co den donutit vylézt z teplejch peřin, začne mít pocit, že dokáže hodit do latě nejen sám sebe ale i ostatní. Touží tento pocit na někoho uplatnit, a obvykle to schytávají jeho vlastní děti nebo jiní nezaměstnaní členové rodiny.

Biče z profesních hoven

Na gymplu vedla vážný řeči, pak šla studovat dramaturgii, napsala na „A“ diplomku o brýlatých frantících co provozovali pop-existencialismus a teď svoje ojedinělý nadání uplatňuje ve službách Blesku pro ženy. “Aspoň má práci a nefetuje,” říká si pragmaticky její máma, ale hrdince naší doby pravidelná výplata na účtu ke štěstt nestačí. A tak hovoří důležitě o práci pro “lifestylový magazín” a i přes svou tělnatost způsobenou zajídaním pravidelní deprese levnými sladkostmi se stylizuje do pařížské intelektuálky, která musí odmítat nabídky od filmu.

Stejně jako všichni v její pozici si naše intelektuálka z Brna vytváří svou představu o sobě a očekává, že okolí se k ní bude někdo chovat podle jejích představ jako ke “světácké redaktorce”. Tuto vytouženou představu o světáctví však jakž takž splňují jenom dvě kamarádky, se kterými při společných večírcích plných vína vždy končí diskusema o tom, který prášky nasadit na zimní (letní, jarní, podzimní) depresi.

Vytřískat z prací v neziskovkách, korporacích nebo za barem kousek smysluplnosti je nemožný. Bohužel se o to většina lidí snaží.  I momentálně nezaměstnaný dietolog potřebuje okolí a hlavně sobě neustále vysvětlovat význam svojí pracovní náplně, která spočívá v nalhávání klientkám, že drobný změny v jídelníčku můžou od základu změnit jejich život – hůř jsou na tom jenom podnikoví právníci I když pro to globální firmy dělají hodně a ve Vodafone mají v barvách firmy i záchodový prkýnka, negři střední třídy pořád musí vysvětlovat sami sobě, co že to vlastně dělaj.  Otázku “Proč?” si už pak pracant, který má aspoň zbytky pudu sebezáchovy, raději neklade vůbec.

Košile, rodinkaření nebo stárnutí

Vstávat denně v 6.20 po zazvonění budíku není úspěch z žádnýho hlediska. Přesto je v tomto mučivým aktu zdroj sebevědomí většiny lidí, který tvoří zácpy na silnicích, a kteří si navzájem smrděj do ksichtu v MHD při cestě z práce nebo do práce. Je to totiž to největší, co v životě dokázali. Do oblasti toho, na co je člověk hrdý se nakonec přesouvají i tak dementní věci jako zvyk mít každý den k obědu maso (nebo naopak nemít), nosit do práce zásadně světlé košile i vlastní únava nebo schopnost pracovat dvanáct hodin v kuse bez nároku na peníze navíc doplněná světaznalým komentářem, že „takhle to dneska chodí“

Nezbývá tak, než se uchýlit k dobře známýmu triku spočívajícím v hrdosti na rodinu a na zplození dětí. Digitálně dementní dcera, kterou vychovávají seriály na DVD umožňující rodičům podnikat o víkendech s děckem hovno, na který jsou zvyklí, roste ke svému dospělému osudu nezajímavé krávy, ale aspoň přináší rodičům pocit, že jejich život za něco stojí. Jedna neuspokojivá varianta sebepotvrzení čeká i na bezdětné. Vždycky totiž můžete být hrdí na svůj věk. „Hele mě je čtyřicet, mě nemusíš nic vykládat,“ je marná věta, kterou při cestě zvracet vytáhne i učitel tělocviku na učňáku, kterýho právě zhulila parta teenagerů.