Reportáže ze zapadákovů typu San Francisco naše čtenáře právem nezaujaly. Kladných ohlasů došel pouze Adamov a Čebín. Rozhodli jsme se proto publikovat zápisky z cest po místech, kde santusácká témata nemusíte hledat, ale ony si najdou vás: Blízký východ a Afrika.

Spoluzakladatel Priglu se vydal před pár lety na stop z Brna do Nairobi. O cestě nás i své rodiče informoval pouze nepravidelnými e-maily s podtitulem „Kuba na cestách” přičemž jeden začal větou: „Pojedu teď přes Jižní Súdán, je to tam zaminovaný a zase se začalo střílet,” a následně „Jsme odříznutí, ozvu se za dva nebo tři týdny.” My v hospodě jsme se sázeli, jestli už to má za sebou, Jakubova máma zase, jestli ty prášky, co jí dala psycholožka, zaberou.

Každopádně Jakoubek přežil, dostal se až do Nairobi a všem nám ukázal, že další cestování nedává smysl – stopovat do Amsterdamu nebo po Španělsku tak nějak v konfrontaci s trasou Brno-Súdán-Keňa ztrácí lesk. Díky tomuto vědomí můžeme dál vysedávat v hospodě.

Celé vzpomínky na stop v PDF najdete ZDE

Ukázka z textu Z Brna do Nairobi stopem a žebrotou

Hned v centru Brna si spletu dálnici na Bratislavu s dálnicí na Prahu. Po výstupu z tramvaje v Bohunicích se prodírám od paneláků přes pole, ovocné sady a železniční trať. Po dvou hodinách bloumání přicházím k té správné výpadovce.

Na betonovým plácku u benzínky potkávám Slováko-Maďara Gábora – stopaře mířícího do Budapeště. I když neuroticky blábolí o tom, že umře, když si nezakouří, a snaží se mi prodat vlastní trenky, rozhoduji se cestovat spolu s ním.

(…)

Jdu až tam, kde končí zástavba a pokládám batoh. Pokaždé, když zvednu  palec, zastaví prázdnej minibus. A pokaždé, když řeknu, že stopuju, tak řidič  s kroucením hlavy odjede. Někdy si myslí, že chci jen smlouvat. Země  zmrvená turismem. Po stopadesáti pokusech mi jeden povídá: „Ok,“  a doprovodí to gestem šroubovitě stoupající pěsti. „Aha, chceš tvrdou měnu?  Dolary?“ „No, no,“ plácá na tu pěst dlaní druhé ruky. „Ne, nebudu ti solit na  dřevo!“ „No, no,“ dělá konečně srozumitelné gesto a napodobuje do vzduchu felaci. Nakonec ho musím přemlouvat já, aby odjel. Vzdávám to, přecházím silnici a platím za minibus na nádraží, z něhož asi po třech minutách vyrážím autobusem do Asuánu.

(…)

Odpoledne udělal vlak zastávku ve vesnici, kde si dáváme čaj. Wilson dostává zprávu, že v Chartúmu zase propukly nepokoje po zdánlivě ukončené občanské válce. Umřel John Garang, hrdina Jižního Súdánu v boji za nezávislost a černoši z jeho smrti viní araby.

Z okna vlaku vidím Saharu: písek, občas několik čtvercových stavení. Přichází písečná bouře. V oknech není sklo, jen ocelové žaluzie. I když je zavřeme, naplní se celý vagón žlutým oblakem. Skoro není vidět na lavici naproti.

(…)

Ráno přichází Willis. Říká, že k jeho sousedům vtrhlo muslimský komando a usekalo hlavy manželskýmu páru i jejich děckám. Potřebuju Wilsonovi co nejdřív vrátit prachy a zaplatit ubytovnu.

Seznamuju se s Taiwankou – čtyřicetiletou učitelkou matematiky. Poprvé se snažila dostat do Súdánu, když ji bylo šestnáct, ale chytili ji na hranicích a poslali zpátky. Teď si plní sen. Doma má dvě děcka.

Vyrážíme do ulic. Ani ona nemá prachy. Amerika uvalila embargo na súdánskou vládu kvůli Darfúru a tak Súdan uvalil embargo na Ameriku – neplatí tady ani moje karty ani Taiwančiny cestovatelský šeky.

Hledám českou ambasádu. Není. Nacházím slovenskou – malou místnost v průjezdu, kde sedí jakejsi Súdánec. Neumí slovensky ani anglicky. Zkoušíme vybrat prachy v největším hotelu ve městě. I tady je bankomat mimo provoz.

Venku se mě ptá Taiwanka, jak se stopuje. Zvednu palec a hned zastavuje pick-up. “Takhle” Sedíme na korbě a teprve teď vidíme, jakej je ve městě průšvih. Na hlavní ulici stojí milicionáři s obuškem, klackem nebo gumovou hadicí v ruce. Na deseti kilometrech jsou rozestavení po deseti metrech.

Spousta baráků je vypálených – včetně předváděcího salónu Škody auto. Z německé ambasády obehnané železobetonem nás posílají na základnu OSN. Břichatej nýmand s bradkou a v sandálech nám tu dává poučení: „Zapomeňte, že byste takhle cestovali po městě!“ Cože? Vy se chcete dostat do čtvrti Omdurman? Tam se lidi zabíjejí tyčemi na ulicích! Do Jižního Súdánu? Tam se lidi vaří zaživa v kotlích! Někdo vás unese nebo se ztratíte, a kdo to bude řešit? OSN,“ musí si odpovědět sám. „Tohle OSN, vždycky, když je nějakej průser, tak nechají lidi na holičkách, nasednou do vrtulníku a zdrhaj,“ komentuje Taiwanka na cestě ven.

Musíme si pomoct sami. Dostáváme se k libanonské bance. Chlápek uvnitř je moc milej. Příští rok chce letět do Karlových lázní. Párkrát zatelefonuje a nečerno nám vybere prachy z účtů. Nemám tušení za jakej poplatek, ale aspoň je tenhle problém vyřešen. Zkoušíme si zjednodušit cestu na Jihu Červenýho kříže a Spojených národů. Třeba by nás přibrali do letadla. Z obou kanclů jsme přátelsky vyvedeni.

(…)

Ráno na své pravidelné obchůzce na mě naráží kapitán lodě, jak sedím na přídi po dvou dnech sraní vody, nejezení a nepití. Vysvětluju mu svou barvu a skeptický výraz a on mě s úsměvem zve k sobě do kajuty. Dostávám čaj servírovaný klasickým arabským způsobem – třetina cukr, dvě třetiny vody. Pak jdeme na můstek za blahobytným kormidelníkem s falešnýma rolexkama na zápěstí. Ten mi dává prášky, které skoro okamžitě zabírají. „Když jsem se ženil, bylo mi dvacet čtyři a manželce třináct. Byla to taková láska,“ chytá se za srdce a pokračuje „Mám sedm dětí, bude mi padesát pět a přemýšlím, že se ještě jednou ožením.“

Posádka je tvořená výlučně araby. Můžu se volně procházet po můstku několik metrů nad utečeneckým mumrajem, můžu se i vyšplhat na střechu, z které je vidět, jak moc se nepohybujeme – pokaždé, když urazíme sto metrů, se loď otočí o 170 stupňů a pluje zpět.

Tohle je totiž původní Nil, spleť zákrut v poli rákosí. Moderně vybudovaný kanál je teď zasypaný troskami lodí, které najely na minu nebo je dostal granát.

I posádka má s neustálým otáčením problém. Zatímco si čtu Kanta a píšu poznámky, hádají se pode mnou chlapi, kterým směrem je zrovna teď Mekka. Nakonec to určí kapitán a všichni poklekají.

Do stanu už chodím jenom spát. Nevím, jestli to ostatním vadí nebo se s každým dalším dnem víc nudí, ale celá uprchlická část se o mě začíná zajímat. „Dej mi papír, chci si číst,“ křičí na mě vidlák s předkusem. „Co budeš dělat, až rozdělíš všechnu humanitární pomoc?“ ptá se zas jiný.

Kolem nás je tak obrovská země posetá pouze vysokou trávou, že je vidět, jak se na všechny světové strany zeměkoule zakulacuje. Ze střechy můstku vidím úplně celé nebe, na kterém zapadající slunce kreslí do mraků nejnádhernější úkazy. Zdá se ale, že jsem jediný, koho to zajímá. Místní to mají na talíři každý den.

Ještě se nesetmělo, když ke mě po žebříku vyleze malý míšenec okolo pětadvaceti. Už na první pohled má vlezlý výraz. „Čtu si teď ten váš časopis.“ Vidím, že má v ruce Strážnou věž. „To není můj časopis. Vydávají ho Američani, abys na ně podepsal životní pojistku.“ „Ne, příteli, vydáváte ho vy. Vy bílí jste jedna rodina – Američané, Evropané, Japonci…“

(…)

Jedeme ještě po divočejší cestě než vedla od Juby. Častokrát zabírá jenom jedno kolo, hrabeme se do padesátistupňového svahu z koryta řeky. Kdybych měl kameru, můžu tady natočit virální reklamu pro Nissan. „Čemu se borci vzadu tak smějou?“ ptám se řidičova společníka. „Říkají, že vypadáš jak běloch na diskotéce,“ odpovídá. Když si představím svoje poskakující tělo zezadu, je to vtipný i pro mě.

Za nějakej čas ale smích a nekonečný brebentění vystřídá mrtvolný ticho. I řidič má soustředěně sevřený rty. „Cesta tady ještě není úplně odminovaná,“ vysvětluje společník.