„Žil jsem tři roky v Amstrdamu, mezinárodní město je to,“ vypráví pětadvacetiletej gelař s frajersky uvázaným páskem na vercajk, ve kterým má akorát mobil. Skupina brigádníků, kterým tuhle historku povídá, ho z nudy začne zkoušet z jazyků. Ačkoli se během chvilky provalí, že neumí ani základy angličtiny, setrvává v klidné převaze nad bedňáckýma bažantama.

Největší kreténi z neznámých důvodů nejsou mezi právníky se specializací na duševní vlastnictví ani mezi redaktorkami ženských magazínů, nýbrž mezi bedňáky na pološéfovských postech. Tyto nešťastné duše bloudí mezi nebem stálých zaměstnanců a peklem bědných brigádníků.

Lidi tohohle typu vidí frajeřinu v tom, že ví, v kolik přijedou světla a v kolik zvuk. Jejich pravomoce jsou prakticky nulový a o to víc si užívají tu jedinou z nich: mít partu na starost, než přijde skutečnej šéf.

V takových chvílích se v pološéfech probouzí skutečné manažerské instinkty. „To je skladník! To je skladník!“ huláká geláč na kluka, kterej zvládl vytočit paleťák. Naopak tam, kde nepomůže motivace, musí zavládnout pevnější ruka: „To děláš s mladou stejně jako s tím prakťákem?“

Polobosové si často vyhlídnou nejrachitičtější kusy, aby je mohli stresovat: „Jestli ten stroboskop za půl mega ťuknete borci, tak děláte dneska zadara.“ Fakt, že o tom vůbec nerozhoduje, a že má na hodinu jenom o deset korun víc než jeho oběť, ho ještě víc hecuje.

Po šesti až osmi hodinách se provalí, že víc než co jiného, touží pološéf po přátelství, postupně měkne a stává se otravným. „Já mám rád kundičky, víš ale fakt pěkný, opálený hubený holky s kozama dvojkama, víš tak akorát do ruky,“ vypráví o svých fiktivních zálibách studentům, kteří skládají pětikila halogeny do beden.

První mezi brigádníky by měl být i největší kanec, honí se pološéfovi bedňáckou hlavou, když se teatrálně otáčí po procházející holce, zrakem jí laská pozadí a s gustem znalce pokýve hlavou. Řeči o svých sexuálních zážitcích na festivalech, kde stavěl a kde „kouřil špeka s kytaristou z Kryštofa a normálně v pohodě borec,“ jsou nejčastějšími tématy hovoru na hranici denního snění pološéfů.

Bezpečný svět polobose se zboří ve chvíli, kdy musí předat své království prakťáků, lajerů a kejsin Zdeňku Izerovi. Polobos najednou neví, co s rukama, když v nich nemá paleťák, a okolo stojících hostesek se zjevně bojí. Než by riskoval setkání s reálnýma holkama, raději jde dozadu „přepočítat kejsiny.“