“Má to špatnej positioning” dělá chytrýho student sociologie při pohledu na fotku citrónovýho RedBullu pověšenou nad pisoárem, zatímco tímto legendárním nápojem pisoár plní. Kecy o dobrým nebo špatným marketingu se dnes linou z kupé příměstských vlaků i patrových paland na kolejích.

“Miluju prezentace nových produktů Apple,” říká elegantně zastřižený webdesignér s hubeným portfoliem, který si vzal půjčku od “Banky, kterou můžete mít rádi” na “tenký, lehký, epický iPad.” Pocit sounáležitosti s idejemi už pár let mrtvého Steva Jobse mu dovoluje cítil se úplně jinak než oškubaná, zadlužená slepice.

Povýšenost Pražáků a jinejch maloměšťáků, kteří přičichli k Továrně na šmé, spočívá ve víře, že umí něco, co jiní ne. To samý by mohl o své práci tvrdit dělník v každý továrně – kdyby byl úplnej idiot. Stejně, jako se musí vyrábět autorádia a péct rohlíky, je potřeba neustále chrlit spoty, slogany a postovat na Facebook, že někdo něco vyrobil v jiný barvě. A na pásovou kreativní výrobu jsou potřeba lidi.

Dělníci hesel

Když řeknete o filmu “to bych natočil taky” rozumí se, že jste lúzr, kterej jen tak kecá o věcech, kterejm nerozumí. Když to řeknete o reklamním sloganu, tak máte většinou pravdu. Opravdová síla reklamního hesla stejně leží v tom, kolik mega do něj zadavatel nalije a kolikrát se tak objeví v bedně a na billboardech. To je pravý DNA reklamy. Přidružený příběh o marketingových mázích má jedinou funkci – udělat z obyčejnýho vymývání mozků uměleckej počin.

Každej dělník na Pardubicku by vymyslel slogan “Víc než zubní pasta,” bohužel za to nikdy nevystavil fakturu na tři tisíce s dvouměsíční splatností, takže se po šichtě necítí jako světák s Club Mate v ruce.

Sloganů se musí vyrobit hafo. My lidi je potřebujeme ne proto, abychom si mohli vybírat mezi produkty, ale abychom se ujistili, že se nám produkt v regálu jenom nezdá. Ne náš hmat a čich, ale reklama v televizi nebo aspoň rádiu potvrzuje existenci nové bazalkové příchuti roztíratelného sýra.

Tam, kde markeťáci nechávají lid na holičkách, třeba že už třicet let nevyjela reklama na Startky, nastupuje lidová kreativita. “Cigarety, které si na nic nehrají,” podává zkušenej dělňa helfrovi žlutočervenou krabičku Startek bez filtru. Bohužel pro něj nesedí v coworkingovým centru v Praze, ale v dodávce mezi Blanskem a Skalicí, takže nemá komu vystavit fakturu, ani ho brigoši spící vzadu na pytlech cementu nenominujou na cenu Louskáčka.

Práce snů

„Teď nemůžu babi, dělám research pro moodboard!“ vysvětluje freelancer u počítače, proč nepomůže chabrusáckejm prarodičům na zahradě. Sen o práci v reklamě si žádá oběti.

Nejlepší marketing má samotnej marketingovej byznys. Tisíce hipstrů nemůžou usnout z představy, že kancelářský patro, ve kterým se jednou usadí, bude mít u výtahu ceduli “Kreativní”. Jen v tomto oddělení se můžou lidi cítit jako intelektuálové, kteří se při nedokončeném studiu filosofie nenechali svázat analytickou logikou, ale dávají průchod přehršlím svých nápadů.

I copywriter pečující o facebookovou část kampaně na oříškovou DELI tyčinku nebo lokální taneční festival podléhá mýtu o geniálním marketingovém mágovi, který si „svý prachy zaslouží“. A to, i když většinu dne lajkuje malým dětem příspěvky, že jim nová čokoška chutná.

Osmdesát procent freelancer markeťáků lepí nájem pouze díky přidruženým směnám v kavárně, ale vždy budou do krve hájit nárok na milionovou dolarovou odměnu pro autora sloganu „Yes, we can!“. Jednoduchá debilita tohoto hesla jim dává naději, že dveře až na absolutní vrchol jsou otevřené i pro ně.

Nabídka věčného dětství

Rodiče spratků rozběsněných předvánoční reklamou s vyhořelým výrazem strkají do podpaží domeček od Mattela jen proto, “aby byl doma klid.” Ovšem když přijde čas rozbalování dárků, v duchu poděkují reklamám mezi pohádkama, že na rozdíl od nich samých dokážou dětem rozzářit oči štěstím.

Markeťácí jsou jediní lidé, kteří svědomitě pečují o mladé, staré, chudé, bohaté, děti i rodiče. A právě cynický, ztuhlý mozky rodičů jsou receptivní už pouze na reklamy. Dokonce i fouňa peskující všechny pod pětačtyřicet může díky marketingu dát průchod své fantazii: třeba, že jeho laciná francouzská kára, z které ho bolí tlustá prdel po deseti kilácích, je kouzelná loď, kterou míří k novým zážitkům.

“Žijte hned!” Ne náhodou jsou reklamy na rychlý půjčky vyvedené ve veselých barvách a fontech, přičemž čím větší úrok, tím veselejší plakát a kulatější maskot se širokým úsměvem. Kdo by se nechtěl vrátit do vesele nezodpovědnýho dětství, kdy dostal lízátko za pultem okamžitě, jak ho uviděl? Peníze nebyly potřeba, koupil ho tatínek převtělený o třicet let později do zeleného panáčka v telce. Jenže na rozdíl od tatínka, zelený panáček chce svoje prachy zpět. „Vy jste říkali, že to budu splácet v budoucnosti! V budoucnosti!“ stěžuje si náš mozek následující tři roky stejně jako u přepážky Homer Simpson.

Dvě třetiny lidí si myslí, že za znásilnění si může ženská sama. Na rozdíl od znásilnění si za marketing skutečně sami můžeme. Chceme to. Čím surověji na nás tlačí, tím víc vlhneme. Čím víckrát jsme viděli zkurvenou reklamu na prací prášek, tím víc věříme, že autor infantilní pointy je génius. Chceme slyšet od úplnýho hajzla „Ty jsi královna“, když nám to cpe do prdele. Chceme se dozvědět kouzlo jeho triku a chceme věřit, že je ve skutečnosti Bůh. Pokud markeťák není Bohem, jsme totiž všichni pěkní kreténi a život je mnohem, mnohem míň magický.