“Kdybych měl na Ford Mustang a musel se rozhodnout, jestli budu vrážet prachy do piva nebo do benzínu, přestal bych chlastat úplně,” přivádí nás v úžas kamarád nad ránem ve Winárně s dvojitým W. Nevíme, co si počít s faktem, že někdo nám blízký touží vyměnit kvalitní alkohol a kulturní zábavu, která jeho konzumaci doprovází, za šitovou nařvanou americkou káru. Ať to probíráme zleva zprava, jediným možným vysvětlením je, že je kretén.

Od doby, co běží Top Gear z BBC i v českých telkách, zjistili platoničtí milovníci aut z Vinohrad, Šlapanic a Blanska, že si mají říkat “petrolhead” a nebojí se to dokonce skloňovat: “petrolheda, petrolhedi, petrolhedů…“ Není divu, že do překladu tohoto slova se jim nechce, přesný český ekvivalent je totiž – Kretén.

Hejtovat kluka ze Šumic, který za nedělního kuropění láskyplně před barákem svých rodičů pucuje stařičkou oktávku s obřím laďákem, volantem z dětské motokáry a čtyřmi plastovými imitacemi přídavného sání nalepenými na omšelém víku motoru, je v dnešní době už takový klišé, že se do toho pouštěj i lidi od filmu. Jenže i docela normální člověk se stává kreténem, pokud přijde na téma auto. A toto kreténství vyplouvá na povrch prakticky ve všech situacích, které s autem souvisí.

Lenost

Každej miluje ježdění autem, protože u toho může sedět, ale zároveň se pohybuje mnohem rychleji než na kolečkovým křesle. Na holku, která se zděšením pozoruje rostoucí pupek jejího kdysi šlachovitého přítele a vyhrožuje mu, že na křesle doopravdy skončí, vytahuje povaleč-řidič moudra z dokumentu, co viděl včera u oběda: “Ono se to zdá, že člověk jen tak točí volantem, ale je dokázaný, že při řízení tělo zapojuje celkem sto svalů.” Zatajuje jí ale fakt (ze stejného vzdělávacího pořadu pro tlustoprdy), že na zvednutí šálku kafe je potřeba svalů sto padesát.

Člověk, co začne pravidelně používat auto se podobá Američanovi z reality show o morbidní obezitě. Všechno kromě samohybnýho sedátka je najednou moc namáhavý a pomalý, i když jde o to donést dopis na poštu v centru města.

Autismus

Ne náhodou jsou auto a autismus etymologicky příbuzné výrazy. Nejen proto, že dneska se jezdí v kárách zásadně po jednom. Pokud se člověk v pravidelných dávkách izoluje sklem a plechem od ostatních lidí, začne si automaticky vytvářet vlastní svět a jeho fantazie se může rozběhnout naplno.

Všechno, co je uvnitř, je lepší než tam venku: vzduch protočenej přes chemku klimatizace se nemůže rovnat tomu dementnímu čerstvýmu, protože jemu se nedá nastavit teplota.

Po překročení určité míry autismu už není cesty zpět a autoburoš chycený v zácpě je schopný se posmívat lidem čekajícím vedle na ostrůvku ještě dlouho poté, co nasednou do šaliny a (na rozdíl od něj) odjedou.

Správnej prdeláč usedá na dvou trůnech: ze sedačky auta rozhoduje o zrychlování, zpomalování a zatáčení, z gauče před televizí, v níž sleduje zajímavosti z celého světa, má zase plnou kontrolu nad volbou programů. Tento zážitek být svrchovanou hlavou stroje někdy ústí do překvapivých výronů, třeba když během jízdy na pilu pro předpřipravené dřevo pro městské chataře vyhrkne náš gaučový fanoušek Bitvy o Británii na manželku: “Je to trochu jako sedět v kokpitu spitfajru, ne?”

Snění

Během jízdy člověk ze svýho auta nevidí nic jinýho než čelní sklo, sloupky dveří a obrys palubky. Může si tak – za vydatného přispění Dance radia – představovat, že namísto Kia Picanto roluje v Lambu nebo Bentley.

Když s požitkem zasune nejvyšší rychlost a nechá ruku ležérně položenou na řadicí páce, cítí se jak tvrďák z Rychle a zběsile; zapomněl už, že tenhle grif odkoukal od autobusáka linky 702 na trase Tvarožná-Černovičky, což ho posouvá spíš do roviny nesmrtelného šlágru Řidič ten tvrdej chleba má.

Nadávání

“Neumíš jezdit, do piče!” sklízí důchodce ve favoritu ovoce svého rozvážného rozjíždění na křižovatce pod Moravákem od adolescenta v patnáct let staré audině, která má jen o čtvrtinu vyšší výkon než dvacet let garážovaný favál…

Ovládat dvě tuny plechu je jeden z mála pocitů moci, který si může chudák dopřát. Je to ještě opojnější než seřvat děcka po návratu z práce, protože na rozdíl od nich, auto neodmouvá a nekarikuuje vás.

Řítit se v kovové mase je pro současnýho měšťáka zároveň největší zdroj adrenalinu, protože řízení auta je jediná příležitost, kdy se i ťunťa z kanclu dobrovolně přibližuje smrti nebo aspoň ufiknutejm nohám a táhlýmu soudnímu řízení.

Navíc, když se hádá s policajtem, o tom, že “šedesát pět v obci rozhodně nejel,” cítí, jak mu v nabíhajících žilách koluje krev rebela, kterej “se s fízlama nesere”.

Hudba

“Žijeme len raz, práve tu a práve teraz!” burácí z okýnka kravaťáka vjíždějícího v sedm ráno do podzemní garáže Spielberk office centra, kterej se takhle hecuje do dalšího hardcore excelovýho dne.

Výhoda neprodyšně vytaženejch okýnek je, že můžete poslouchat hudbu, za kterou by se vám kámoši smáli do konce života. Odvěký vyznavač tvrdýho rapu způsobí málem infarkt mechanikovi, na kterýho se během rutinního servisu po otočení klíčkem zapalování rozeřve Kylie Minogue.

Kecy

Neustálý řeči “benzín versus nafta”, “sedan versus hatchback” jsou stejně rituální jako povídání o počasí a udržely pohromadě už nejedno chlapské přátelství. Mladí dělníci a back office negři se potkávají každý pátek, aby s platem 18 hrubýho razili, že “Mercedes je rozhodně lepší, BMW v těch vyšších motorizacích prostě nemáš šanci uřídit,” a po pár pivkách utvrzují svou mužnost definitivně: “Jedině manuál, automat je pro ženský.”

Po dalších pár pivech už opadávají všechny zábrany a muži se přestávají stydět za svou autosexuální orientaci: “Vole sem v garáži otolik víc vyklidněnej než doma se starou.” Zamilovat se do auta je snadné, na rozdíl od manželky chlapovi nevyčítá chlastem naměklé péro.

Závislost

Ježdění autem je jako droga, člověk je ochotný podřídit spoustu věcí tomu, aby mohl utrácet za benzín a jeho propalování dostává rozměry gamblerství. Protáčení tachometru je podobně slastné jako protáčení válců matu. Člověk cítí s každým dalším projebaným tisícem kiláků, které ho přibližují k prasklé hlavě motoru, určité uspokojení z toho, že něco v životě vobjel. Sice to nebylo napříč středoamerickým pralesem, ale prostě dvakrát tam a zpátky po D jedničce na trase Praha – Brno, nicméně každej kiláček se nesmrtelně zapisuje do deníčku ortodoxního rajdra.

Vrchol kreténství

Přiznejme si, jet autem neznamená nic jinýho než se udržet zprava a zleva ve dvoumetrovým betonovým pásu a dostatečně daleko od auta před váma. Jediný opravdu zajímavý zážitky řízení nabízí jen v momentu simultánní ožralosti a zhulenosti, během níž jede člověk nepřiměřeně rychle a zároveň cítí zhuleneckou hrůzu při pomyšlení na nepříjemný dialog s pánem v uniformě.

Řídit v takovým stavu je esencí a vrcholem automobilového kreténství. A to, že právě jenom pod vlivem návykových látek se jízda stává zajímavou, naznačuje, že auto jako takový je vlastně hrozně na piču.

Každej středoškolák se po cestě do školy vysmívá frustrovanejm ksichtům řidičů, kterých v sedm ráno předejde minimálně dvěstě než blikne zelená. V duši se ale jemně tetelí pomyšlením, že jednou, když se bude dobře učit a tvrdě pracovat, usedne do té kolony s nimi a bude moct na debily okolo pořvávat ještě hlasitěji.