Naše generace stojí za naprostý hovno. O tom se na Priglu nikdo nehodlá přít. Žádnej útok proti ní není dost silnej na to, aby vyjádřil její bídu a ubohost ve všech odstínech. Zasloužíme si mnohem, mnohem víc na prdel. 

Žádnej můj známej si nekoupil auto za svý vydělaný prachy, a pokud náhodou jo, byla to srandovní ojetina, ve který vypadal ještě víc nezaměstnanej než ve skutečnosti byl. Žádnej můj známej nerozjel byznys, kterej by nebyl k pláči. Ti poserové si dokonce ani nejsou schopní vzít hypotéku na byt a platěj vyšroubovanej nájem jako ty největší zera. Víc než půlka z nich ani nemá práci na normální smlouvu a se živnosťákem politým od kafe se tváří, že jsou podnikatelé, Přitom vstávaj každý ráno do práce jako každej jinej zaměstnanej vymaštěnec. Já to samý.

Největší transakce našich životů je zaplacení pokut za černou jízdu exekutorům. Finanční perspektiva je do čtyřiceti splatit kontokorent ze studií a doufat, že následkem chlastu chcípnem před důchodem. Říkáme si střední třída, ale to jen proto, abychom nenasrali rodiče.  Vždyť oni tomu Bc. před jménem tolik, tolik věřili.

Mamánci verus papánci

Děcka z děcáků končí v lochu nebo na ulici. Nad nima se formuje široká plejáda mamánků, jejichž životy jsou jištěný tím, že jim máma kdykoli dá teplý jídlo a nevratně půjčí na nájem. Nejvyšší životní výzvou pro mamánky je zvládnout rozvržení příjmů tak, aby bylo každý léto na Chorvatsko. Vysoko nad nima všema je vrstva papánků – jejich životy jsou určený tím, že jim všechno poskytne jejich papá.

Mamánci vás – stejně jako alkoholici – překvapí svou neschopností čistit si pravidelně zuby, nesmrdět bez cizí pomoci s hygienou a udržet se v běžným provozu. Tísní se v mamahotelech a žebraj od rodičů drobný na pivo nebo skuhrají na blbě placených brigádách. Papánci se rozvalujou v bytech, co jim koupil fotr a do práce, co jim zařídil fotr, jezdí autem, který jim pořídil fotr.

„Dal jsem ti život!“ řve každej normální otec na mamánka. Oba dobře ví, že má pravdu – onen osudný výstřik bylo to jediné, co mamánek od otce dostal, pročež se upíná až do smrti neviditelnou pupeční šňůrou k matce. Papánci to mají naopak, de facto se jedná o chodící ejakulát jejich otce, který určuje nejen v kolika letech jim začnou vypadávat vlasy, ale i to, kde bydlí, pracují a kam jezdí na dovolenou.

Pracuju jako manažer… u táty

Papánci tráví život tím, že promrdávají prachy svýho fotra. Nemusí to být hned po stovkách mega, jako když majitel Hamé koupí svýmu synátorovi Leo vláčky. Klasickýmu papánkovi bohatě stačí, když se může projet novou audinkou od táty po Čáře a nemyslet na bolestivý spor, při kterém mu sponzor-senior odmítl přikoupit kouřová skla a spoiler na kufr.

Papánci rádi chodí na byznys schůzky, což znamená výběr podlahy do bytu nebo poradu s právníkem při zakládání dalšího sro, do kterého jim papá poslal další dva startovní miliony. Na rozdíl od byznysu pro znuděnou manželku, které koupil keramickou dílnu a soukromou galerii, totiž manžel-otec věří, že se synek časem potatí.

Vysloužilý brněnský právnici, kteří řeší průsery podnikatelskejch děcek, rozdělujou papánky do dvou kategorií: Neschopný a neslušný, který se chovaj ke všem jako ke sluhům a neschopný a slušný, který se v Koishi baru s plnou pusou kraba uctivě omlouvají za čtyřistatisícové manko v účetnictví způsobené nedorozuměním při služební cestě do Hamburku.

Starostlivější otcové ale nenechávají syny vyletět z hnízda a raději je drží pod dohledem v rodinné firmě na pozici senior manager. Tudíž většinu pracovní doby synáček tráví tím, že posílá návštěvy za skutečným šéfem: „Musíte do druhýho patra, já se tak jen jmenuju.“

Pětadvacetiletý senior manager má i přes své povinnosti dostatek času sledovat na Facebooku, jak se jeho přátelé-mamánci zaprodávají korporacím a mediálním domům, což jim se spravedlivým pohrdáním vyčítá: „Takhle se prodávat za pár tisíc, myslel jsem si o tobě něco lepšího :-(“

Část si hradím ze svého

Když se mamánek osamostatní, chodí k rodičům už jenom pro jídlo a výpomoc s nečekanými výdaji. Papánci se mu pak smějou. „Kdo ti koupil počítač? Babička?“ žertuje v dobrém obchoďák v tátově firmě, který si výdaje do dvaceti tisíc „hradí ze svého.“

„Jasně, čtyřpokojáč v centru není levná volba. Ale táta mi půjčí jen trojku a zbytek dávám ze svýho,“ strategicky plánuje papánek, přičemž tím „zbytkem“ myslí prachy z prodeje menšího bytu, kterej před pár rokama dostal od fotra za maturitu.

Mamánek si může při večeři v rodném hnízdě dovolit na svoji živitelku sprostě vyřvávat, že „tohle nesežere.“ Zato papánek je ze svýho fotra oprávněně posranej až za ušima a posranej bude i po jeho smrti. „Jasně tati, tak já ten večírek zruším a zítra to tam odvezu,“ je milej na staršího rodu do telefonu mladý podnikatel, který měl „jen sen a šest milionů do základu.“

A kdy mi to vrátíš?

Přátelství mamánka s papánkem se s věkem proměňuje. V šestnácti se v partě vysmíváte protekčnímu spratkovi, ve třiceti ho už jen závistivě pomlouváte, abyste k němu o dalších deset let později začali vzhlížet s nefalšovanou úctou. Časem se zapomene, jak k čemu kdo přišel, a počítá se akorát, v jaké káře dojedete na třídní sraz.

Doba se ale mění. Děti současných mamánků a papánků se už v jedný třídě nepotkají. Zatímco mamánci se rozmnožují poskrovnu, papánci obhlíží soukromý školky a školy s rodilýma francouzema i na tělocvik. Jsme tak asi poslední generace, která může v hospodě nadávat “na toho bohatýho zmrda” a druhej den si od něj půjčovat prachy, protože to je koneckonců dobrej kámoš.