Míra frustrace, která plyne z perspektivy absolventa humanitních a jiných oborů zaměřených na osobnostní růst nezřídka přechází do seriózní psychózy. Klidně se může taky stát, že skončí v trolejbusu vyptávajíc se lidí, zda o něj mají zájem. Zůstat optimistou je jako použít děravý kondom. Máte pocit bezpečí, ale ve skutečnosti je všechno jinak.

Ještě jako středoškolák jsem dělal v otcově partě na lešení a zateploval paneláky. Byl to super pocit, vydělat si vlastní peníze a posléze si za ně koupit snowboard. Takový je ideální život pro mého fotra: stálá práce, která ho nenutí, aby si příliš lámal hlavu nad smyslem své práce nebo nad tím, co víc by mohl dosáhnout. Nechci tím jeho práci ani jeho nijak dehonestovat, právě naopak, jako jeden z mála je ochoten skutečně něco hmatatelné produkovat a ne jen furt kecat nebo teoretizovat.

Jak jsem odmaturoval, přidal jsem se k exodu mých spolužáku směrem na západ a ukotvil v Brně – Komárově. Začal jsem si plně vychutnávat chuť pytlíkových polévek a studentského života. Ve snaze řešit svou situaci jsem se ocitl s mikrofonem u pusy jako prodejce úrazového pojištění přes telefon. I přes veškerou snahu mých superviserů, jejich feedbacků, vymývání mozků a soutěžení s mými vymytými kolegy se jim nepodařilo mě přesvědčit, že se nejedná to naprostou píčovinu. Má osobní integrita ovšem musela jít bokem, nabízel a prodával jsem jako drak. Můj pocit mizérie ovšem nezachraňoval ani fakt, že jsem byl sotva nad hranicí minimální úspěšnosti. Pak přišlo druhé zkouškové a já jsem s tím praštil.

„Lidé mají tendenci své chování zdůvodňovat a já jsem našel omluvu v morálce utilitarizmu.”

Po divokém létě jsem opět začal uvažovat, co se svým životem. Jako bonus jsem si k filosofii přidal i druhý obor: Evropskou hospodářskou politiku. Práce v callcentru jako zdroj příjmu u studia se teď zařadila do skupiny hypotéz, kterých verifikace by mohla mít fatální následky pro mé duševní zdraví a hlavně pro mou zářnou perspektivu budoucí kariéry. Můj čas jako kapitál byl z velké části investován do vzdělání. Sice to zní tak vzletně, ale ve skutečnosti jsem byl líný jako veš a kdybych nebyl, možná by jsem býval ten job i zvládl. Nebo jsem prostě jen neschopný. V zásadě je to jedno. Peníze jsem potřeboval, pokud jsem nechtěl žít o chlebu a vodě a dělat si výčitky za každou utracenou korunu.

Abych se z toho dostal, potřeboval jsem vydělat. Vzdělání jsem neměl, zkušenosti taky ne, peníze nebo volný kapitál už vůbec ne a čas (ekonomičtěji řečeno práci) jsem už investoval jinde. Pateticky řečeno, zůstala mi holá kůže. Jo, a ždímání mého fotra a rodiny jsem ponechával ségře, já na to neměl moc žaludek.

Sex mi připadal jako poměrně jednoduchý a efektivní způsob výdělku. Tak jsem prostě kývnul na on-line nabídku jednoho chlápka z Maďarska na ukojení jeho chtíče. Od potkání k rozloučení to trvalo asi půl hodiny a já jsem měl v kapse dva litry. Za dva týdny zase a měl jsem hezké kapesné na celý měsíc.

Ano, míval jsem morální menstruaci, ale hlavně před tím samotným aktem, pak jsem se cítil svobodnější a něco jsem si dopřál, protože jsem si to zasloužil. Třeba permanentku na plavecký bazén nebo nové boty. Lidé ovšem mají tendenci své chování zdůvodňovat a já jsem našel (alespoň se domníval) omluvu v morálce utilitarizmu. Moje kvalita života výrazně stoupla transferem likvidity a klientovo blaho taky stouplo. Není čeho litovat, užitek byl maximalizován.

Jednoduchost a zdánlivá přesvědčivost argumentu je ideální, ač iluzorní. Klienti a potenciální klienti mají tendenci ztrácet čas zdlouhavým domlouváním a žvaněním bez užitku. Prostitut se musí stát taky manažerem, filtrovat podivíny, jednat k věci, ale nikoli tak, aby je odradil nebo zchladil. Když jsem si vybudoval své portfolio věrných klientů (jeden nebo dva dostatečně bonitní stačí), nemám problém někoho poslat do hajzlu. Tolik k časové efektivitě.

Námitka z deontologie, tedy opozici k utilitarizmu (neboli konzekvencializmu), tvrdí, že nejen maximalizace blažených následků je podstatná při hodnocení jednání, ale třeba i hodnoty o sobě jako třeba lidská důstojnost, upřímnost, dodržování slibů, motivy jednání atp. jsou důležité. Já to můžu buď ignorovat a smířit se se svým ignorantstvím, nebo s tím souhlasit a buď se podle toho řídit, nebo nějak omluvit své jednání, které jenom zdánlivě není s ní v souladu. Můžeme ji ovšem i zpochybnit, ale na to si určitě netroufám.

„Moje odpověď je, že jsem holt zvrhlý perverzák, co nadělám.”

Důstojnost je zřejmě běžně chápána jako úcta k lidské svobodě, právům a osobnosti ve smyslu duševního přežívání. Zkrátka i paní uklízečky si vážíme, protože má na to právo a taky má své pocity, ctnosti a podobně. Taková prostitutka nebo prostitut se své důstojnosti vzdává a nechává si platit za to, že se k ní lidé chovají jako ke zboží a ona / on se „prodává“.

Moje odpověď na to je, že jsem holt zvrhlý perverzák, co nadělám. Bohužel, požadavky teorie jsou na mě moc náročné a krom toho, já se neprodávám, jenom pronajímám své tělo a nabízím služby. Moje sebeúcta se tím právě zocelila.

Když už se pouštím do moralizování, chlapi jsou prý geneticky nastaveni tak, aby šířili svůj genom na všechny strany a paradoxně u gayů se to, aspoň z mé perspektivy, projevuje umocněně. Sex je pro nás obdobná potřeba jako jídlo nebo spánek. V gay párech (taky u dlouhodobých vztahů) bývá někdy sexuální a citový život jasně rozlišen a rozdávají si to ve trojicích nebo mají víceméně tolerované bokovky.

V čem je pak rozdíl, když na tom začne někdo vydělávat? Najednou je sex splynutí duší a vyvrcholení citu? Určitě je. K tomu se možná někdy taky dopracuji. Teď se už musím vrátit k příběhu.

Kšefty nešly zrovna ideálně a byl jsem závislý na vrtoších kde-koho. Když jsem dostal nabídku účastnit se castingu do gay pornofilmu, taky jsem na to kývnul. Asi jsem to prostě chtěl, co já vím? Opravdu se mi líbilo, že ten „americký“ producent se tak zajímal o mou osobnost a na kameře se mě vyptávali na všechno od mého studia, rodiny až po sexuální život. Já jsem vlastně zakomplexovaný introvert, nic pro mě to není, cítil jsem se jako řízek hovězího, když mě tam fotili ze všech stran a já musel skrýt svůj dred. Překvapilo mě, že i ten jediný gay kromě mě v celém tom domě si píchal do penisu injekce na erekci. Byl jsem prý už šestý v ten den a pár dnů před tím mu umřela matka.

Zas až tak moc mě nepřekvapilo, když jsem našel samého sebe na titulní stránce jednoho pornoservru. A že jich pak ještě bylo pár. Následovaly duchaplné rozhovory se známýma a kamarádama, kteří byli taky zavaleni buzní vlnou drbů. Mnohem bizarnější byl chat na facebooku s jedním pedagogem z Fildy, ke kterému se to taky dostalo. Poradil mi, abych si „hlídal prdel“.

„Píchal si do penisu injekce na erekci. Byl jsem prý už šestý v ten den a pár dnů před tím mu umřela matka.”

Minimálně z hlediska marketingu to byl dobrý tah. Zalíbil jsem se jednomu pohádkově bohatému muži z Vídně. Jedna z jeho předností je jeho impotence a to, že mě nenutí do ničeho, co nechci. Když už přijde na věc, poměrně bohatá zásoba dild… Ale to je naprosto nepodstatné, mnohem zajímavější je, že vůbec nevím, jak vymezit náš vztah. O prostituci to není, protože naše rozmluvy mají hodně upřímný charakter, na kamaráda mě zase až moc často vídá nahého. Milenec taky ne, protože mi vůbec nepřipadá fyzicky atraktivní a hlavně ukájení pudů není podstata toho vztahu. Partner už vůbec ne, jednak proto, že má svého dlouholetého (a o třicet let mladšího) přítele a existují mezi námi jisté tabu (vlastně toho o něm nic moc nevím). Rozhodně je to nejchytřejší a nejzajímavější člověk, kterého znám. Básní ve třech jazycích (taky o mě), píše knihy o dějinách dramatického umění a je mistr duchaplné konverzace. V létě jsme byli na dovolené v Itálii – jeho druhém domově. Celé dny jsem si dělal, co jsem chtěl a to nejvíc jak to šlo: obdivoval památky Terstu, Florencie a Říma a podobně. Večer jsme zašli do restaurace, do opery a v noci k nám chodili kluci, se kterýma jsem si „musel“ užívat a on se jen díval (a platil).

Jako odměnu za tuhle dovolenou jsem si mohl zaplatit kvalitní kurz francouzštiny, kurzy s licencemi na turistické průvodcovství a vůbec pohodové léto.

Jo, smířit se se statusem, ehm, „kurvy“ byl tvrdý oříšek, chtělo to pár špeků. Na druhou stranu, člověk se naučí překvapivě dost užitečných věcí. Tak například umět z klienta vymačkat tolik peněz, kolik se dá, být sympatický někomu, koho považujete za hovado, nebo se zbavit naivních iluzí o vztazích a o lidech, taky je posílat do prdele. Zůstává mi jen svou zkaženost kompenzovat snahou o slušný život ve všech jiných oblastech.

Dělám to pro to, že můžu a že jsem svobodný. Jsem svobodný a sám, protože to dělám. Takže ne, není to zdaleka návod na únik před frustrací, moje zkušenosti jsou stále velmi omezené a vlastně nic moc neumím. Ani jen do životopisu si to nemůžu napsat!

Aby se člověk nepoblil z točení v začarovaném kruhu, je prý důležité si věřit. Zdůrazňuji „si“, teda ne spoléhat se na přízeň osudu, ale jedině na sebe. A ne za rok, ale teď. Žádný další návod neumím a ani nechci dát.