Příchod ženy k hospodskému stolu je pokynem ke konci zábavných témat. Vtipálci se měni na domácí kuchaře, cyničtí teoretici na citlivý chlapce s problémy z dětství a i zatvrzelí posměváčci na ohleduplné pejskaře. Od holek se očekává, že právě tady na tyhle debility budou zvědavý.

Tuhle mužsko-ženskou dichotomii můžeme na férovku vidět v jihoamerických telenovelách: aby byla s ženskou hrdinkou taky jednou legrace, musí se převlíct za kluka. Proto Čolíto v Divokým andělovi běhala polovinu scén v kšiltovce a džínách.

Jedna z hlavních vlastností nejen televizní zábavy totiž je, že na holku přijde, jenom když si ji někdo splete s klukem.

Vtipálek čeká pochopení

„Dyť on je hrozně vtipnej…“ říká kluk holce o společným kamarádovi. „Není akorát užvaněnej?“ ptá se holka. Obojí je pravda.

Ten stejný člověk totiž před klukama při vyprávění o svých ambicích v malbě sám sebe několikrát shodí, vzpomene si na tři vtipný historky o brněnských malířích-alkáčích a pohotově pošle do prdele všechno, co by mohlo zavánět sentimentem. Na kafi s holkou se ale rozpovídá o tom, jak se štětcem v ruce cítí dávno zapomenuté slovácké kořeny, a že umělecky nejplodnější bývají konce jeho častých záchvatů letargie. „Holky jsou empatičtější,“ pokyvuje umčař na holku, kterou víc než tohle kafe bavilo řezat se ve vaně žiletkou.

Konverzační normcore a poraněná nitra

Přiopilý akademik při příchodu holky ke stolu přestává kamarádovi vyprávět, jak šel místo psaní disertačky kotit maty a raději se rozpovídá o tom, proč chodí na čevapčiči zrovna do tohodle bistra. Jeho kamarád přestane hejtovat Krajča v obavě, že by jeho kufry plný něhy příchozí holky mohly rajcovat víc než on – sarkastickej pičus v mikině po fotrovi.

Od majonézy zapatlanej sociolog to hrotí naplno: „Tak nebudeme přece holky nudit teorijema, žejo…“. Doteď na ostatní hystericky dorážel s otázkou, proč nechodí volit, ale holek se začne vyptávat, co celý krásný den dělaly. Když holky – který od rána akorát chlastaly – krčí opile ramenama, bere to jako pobídku k podrobnému popisu vlastního programu i přesto, že půlku dne strávil na ušním-nosním-krčním.

Pokud kluci nemají zrovna v plánu udivovovat opačný pohlaví výjimečností zvoleného tématu disertace nebo jinýma oblastma svého titánství, tak stočí hovor na tématický normcore jako výběr jídla nebo pot v podpaží. S dalšíma pivama přichází na řadu jejich nitra. V klukovských i mužských debatách citečky nemají místo a tak se i neznámý holky nechtěně dozvídají o tom, jak nervóznímu molekulárnímu biologovi v dětství otčím chcal do baťohu.

Poměřování pipinek

Ani holky toho od sebe navzájem většinou moc nečekají. „Tyhle náušnice ke konverskám , to je jak v Brooklynu.“/ „Na mě v Brně všichni čumí, když si vemu tuhle kabelku k lacláčům.“ I slečny se dvěma tituly vzájemné setkání přinutí k prostému poměřování pipinek.  “Ty jsi retardovaná?“ / „Já jsem taky retardovaná!“ – říkají jejich výrazy, když na sebe narazí v mužském kolektivu a sednou si stranou, aby si hezky popovídaly.

Díky tomu i reálnej retard s hovnem na botě, kterej vysokou nedodělal ani po sedmi letech chlastání na Skleněnce, může vedle svý přítelkyně zazářit jako člověk nezabývající se banalitama. „Holky si pokecaj,“ škytne a jde si na bar objednat panáka whisky. Cítí se moudrý jako Halík.

Sněženky a machři

Zhruba v sedmi letech už holčičky tuší, co se od nich čeká, a odpověď na otázku, čím by chtěly jednou být, mění z prezidenta na učitelku nebo maminku. Kluci jedou prezidenty klidně dál, i když se ještě v pátý třídě pochcávaj.

O desítky let pozdějí prochcanej důchodce v domově poučuje čupr babču luštící v devadesáti s přehledem samurai sudoku, že on dělal v Libyi inženýra a svými výstupy z Cimrmana bavil beduíny na poušti.

Co dělala bába ho nezajímá. Na holčičí humory nebyl nikdo nikdy zvědavej.

Bow down, bitches.